Aktualizováno: 30.10. 2011


Ikona SAC

Najdi na www.sacbela.cz



9.01.2017 - Kolumbie 2017 
Ahoj,11.1.17 letím na kolovandr do Kolumbie,případnou trasu(může se změnit) a možná nějaké komentáře a fotky cestou,když se dostaneme k netu,můžete najít na  Facebooku uživatel Luboš Andrš 

L.Andrš

14.08.2016 - Krušné hory,Český les 
Nabízím spolujízdu na polotěžko přes Krušné hory a Český les-trasa hřebenovka Děčín-Domažlice v termínu 28.8 -4.9.16,noclehy většinou v penzionech(spacák pro jistotu s sebou),poslední dva dny v rázovité obci Mrákov,cyklo s místním průvodcem,Koutské pivo a večeře o 3 a více Chodech. Zpět 4.9 vlakem.Zdraví Luboš -kluan@seznam.cz 

L.Andrš

17.01.2016 - Ruská Ruleta 2016 
Ruská Ruleta se letos koná ve dnech 17.-18.června jako tradičně na Ptýrově.   

L.Hoffman

2.03.2015 - Březinský bahňák 
Přihlášky na Bahňáka jsou spuštěny, takže se můžete přihlašovat.  

L.Hoffman

12.12.2014 - Pojizerská bludička 2015 
Pojizerská bludička se koná 24.1 2015. Přihlášky budou spuštěny nejpozději během příštího týdne.  

L.Hoffman

Cykloservis Kafka Mnichovo Hradiště - Jízdní kola z Českého ráje

TEJR DE FRANCE aneb severní Francií drsně na kole letem světem 25.6. - 11.7.2010

  [H.Vildová - SAC Bělá p. B. - 8.11.2010]

POZOR: OBSAH MŮŽE BÝT STEJNĚ DLOUHÝ A ÚNAVNÝ JAKO CESTA

Pohled na mapu od nás na západ jasně říká, že letošní cesta k poslednímu moři – Atlantiku - bude asi nejdelší. Problém je i s dopravou kol zpět, a tak nakonec obracíme směr a vyrážíme busem, abychom dojeli zpět po svých. Nikdo nám totiž nezaručil dopravu kola zpět, a možná, že nám bude i vítr foukat do zad.

Se Student Agency vyrážíme o půlnoci 25.6.2010 směr Paříž, odtud okruh severní Francií - Normandie, Bretaň až k Atlantiku do S.Nazir a odtud po Loiře a dál pořád na východ - možná až do Čech, celkem asi 2100 km, máme na to 16 dní, tj. asi 135 km denně.

V busu Student Agency je i přes klimu (dost slabou) pěkný dusno, tak nás vyhazují u východního nádraží na chodník odpoledne v půl druhý mírně vařený. Na montáž kol máme čas. Pavel opravuje duši, kterou píchnul večer cestou do Prahy. Po druhý razíme přes čtvrti barevnejch, Arabů apod. na Mortmartr a dál na západní předměstí. Cestou několikrát přejíždíme Seinu, která se tu klikatí. Když si myslíme, že jsme z města venku (zpět mezi paneláky je vidět špička Eifelovky), vjíždíme do nákupní zóny, samý mébl a canapé, pak příměstské satelity, a pořád dusný vedro.

V jednom městečku, které dávno splynulo s Paříží, si na náměstíčku u Arabáka kupujeme pivo a usazeni pod výlohou jeho krámku dlabeme vepřovky z domova. Naším dnešním cílem je Mantes, kde by měl být camp. Most v Mantes přejíždíme před osmou a na tacháku něco přes 100 km. O campu tu nikdo neví, tak dáváme pivo v hospodě, tři veký za 16 eček, no aspoň jsme využili ajnclíku, vodu do prázdnejch bidonů nám točí hospodský z chlazení na pípě. Cykloška vede z města podél Seiny, předjíždí nás parník, idylka. V povzdálí pár paneláků a na louce zvící 4 stadionů se pasou hnědý ovce s bílejma jehňátkama. Je jich aspoň sto! Zblízka jsou to Arabky v tmavých burkách a kolem nich houfy dětí v bílým. Arabáci na břehu rožněj berany, asi upchlickej tábor či co. Foťák nevytahuju, i když by to byly senza fotky.

Paneláky i Arabáci jsou až na kraj města, kemp má být asi velký parkoviště plný karavanů za městem. Nikoho bílýho jsme tam teda neviděli, tak frčíme podél Seiny dál, pomalu se šeří, jsme nervózní, kde budeme spát. U cesty samý baráky, až se zakufrujeme vedle karavanu rybářů u jednoho ramene Seiny skoro v 11. Je ještě pořád vidět, časový posun je znát, zato ráno se rozednívá až po šestý.

Spíme pod širákem, koupeme se spolu s nějakými zvířátky v řece, bůh ví, jestli na nás vykukují z vody pod keřem potkani či vydry. Noc je klidná, až ráno zjišťujeme, že za našimi hlavami je pohozen agregát s dlouhým kabelem ke caravanu, rybáři byli kvůli nám potmě.

Je neděle, to je ve Francii problém, všecko krom pekařů je zavřený. Začíná vedro, vodu kupujeme u černocha na pumpě, pít se musí. V neděli vyjíždí všichni francouzští silničkáři. Dojíždí nás frantík tak k 60, hlasem jako žabák se snaží konverzovat, ale po chvíli odpadá, valíme ho 30. Svačíme na předměstí Rouenu u mostu, pozorujeme výletní parníky na Seině a sníme o nedělním obědě. Když vydupeme kopec za městem, je tam pár supermarketů, a světe zboř se, i v neděli má jeden z nich otevříno - teda právě zavíraj, ale s Milanem jsme je uprosili, do krabic naházíme pár dobrot, vodu a hlavně plechovky piva. Parkoviště se zatím vylidňuje a my se rozvalujeme ve stínu průjezdu na krabicích a vychutnáváme lahůdky a pivo, z čehož má šok jedna z odjíždějících pokladních, že málem bourá.

Zatím si libujem, ale vydržet 14 dní na supráčích je řehole. Valíme ho dál na Le Havre po vedlejších silnicích, dost z kopce do kopce, přímořská rovina se otevírá až pozdě odpoledne u Pont Aubumere. Z roviny se tyčí mohutný most na dvou věžích, vozovka je vysoko nad korunami stromů, lemujících ústí Seiny. Je prý dlouhý 2,5 km  - Most Normandi. Už ve vyloženě turistickém městě Honfleur čekáme, až pod padacím mostem projedou lodě do přístavu, je to turistická atrakce jak hrom, na náměstí hraje dudák v kiltu, všude plno turistů.  A za městem široké pláže plné lidí a přes široké ústí Seiny vidíme v dáli obrovský přístav v Le Havre. Pláže jsou aspoň půl km široké. Kola s brašnami se do písku boří, až kus za městem nacházíme pro nás příhodné místo. Jdeme do plavek a hurá do kanálu. Je odliv, voda je až asi půl km za pásem bahna, chaluh a mušlí. Vedle mě jde chlapeček se psem, skoro se neboří, zato já až do půl lýtek do dost hnusnýho bahna s všelijakými potvorami. Když konečně dorazím k vodě, zjišťuji, že je to mělký a na dně ještě hlubší bahýnko, který sem nanesla za staletí Seina z půlky Francie. Co tady dělají ty davy lidí na břehu a na co mají některý děti kruh, je záhadou.

Znechuceni jedeme podél pobřeží na západ a toužíme po campu, sprše a pivu, máme už přes 150 km. První camp je dost betonový, luxusní výhled z útesů na moře a dost mastný, takže radši ještě 10 km do dalšího u Truville s.M. Je za 20 eček pro všecky, stavíme stany - přes uličku je jedna z mnoha chatek a rodince u stolu venku děláme nechtě televizi, tak trochu soukromí. Vyrážíme zjistit, kde co je, nakupujeme papu a čůčo v krámku a pak nemůžu najít náš flek. Jezdím s těžkou igelitkou na řidítkách po uličkách campu snad čtvrt hoďky, kluci se mi dávno ztratili a nacházím je vysmátý - sedí už deset minut před stanem a pozorují, jak projíždím křižovatky tu blíž tu dál od nich. Den zakončujeme každý lahví Bordó za 2e, snažíme se splynout s místními.

Ráno se blížíme po pobřeží k Cabourgu, a začíná pobřeží z invaze roku 1944 -pláže Sword, Juno. Všude vlajky spojenců, tanky na podstavcích, na nábřeží zachována kanónová hnízda, máme na co koukat a s čím si hrát. Navštěvujeme památníky, ve Ver-sur-Mer prolézáme muzeum pláže Gold, v Aeromanches stojí vojenská technika obou stran doslova na ulici, nad městem se tyčí tank Sherman. Tady s tím žijí, u nás se za to stydíme - je pravda, že k nim se na tancích za 23 roků osvoboditelé nevrátili.

V poledne obědváme z vlastních zásob na nábřeží městečka (St Aubin?). Jdu se vykoupat, plavání pěkné, voda v kanálu teplotou silně připomíná Balt. Prohlídky nám nabourávají rozvrh, ujíždíme jen 100 km, zato toho hodně vidíme. Den končíme ve dvou muzeích a monumentu u pláže Omaha a nocujeme nedaleko v Omaha beach campu, což je příjemný nevelký camp na skále nad pláží, kde umírali vojáci generála Bradleyho za svobodu Francie. Dá se tam sejít brankou, která se zpátky otevírá elektrickým zámkem po nacvakání kódu 1944. V noci na skále pěkně fouká od SZ studený mořský vzduch, ještěže nás hřeje „tekutý svetr“ z francouzských vinic.

Ráno se v Pointe du Hoc - pěkném rybářském městečku, loučíme s pobřežím, na pláž Utah by to byla zajíždka a války už máme dost. Čeká nás přetnout normandský poloostrov. Po pár km odbočujeme z hlavní a pokračujeme po vesnických silničkách, kopečky, krásné kamenné domečky, pasoucí se dobytek. Krajině se tu říká „bocage“, Bokáž - nejsou tu lesy a tvoří ji louky, keře, zíďky a stromořadí.

Po venkově to moc neodsýpá a tak najíždíme na státovku do St. Loo - jednoho z větších měst. Cesta je značena patníky jako historická z roku 1944, kudy jeli osvoboditelé do vnitrozemí. Do města přijíždíme v poledne, krátce prohlížíme a ve vidině nákupu v supermarketu na periferii se vydáme z města. Market není, zato kopečky jako ráno a k tomu vedro.

V typickém městysu cestou je jen několik pekařství (boulanger), na ty si tu potrpí, jsou otevřena i v neděli dopoledne, ale suchá bageta nám nestačí. Magazin Alimentar má 3 hodiny polední pauzu, tak zkouším štěstí u bouchera (řezník). Už na začátku vím, že se s ním nedomluvím, takže limo a salám zvláštní chuti v ceně asi 4e/10 dkg je dobrou kořistí. Najedení můžeme sledovat docela pěknou a bohužel dost kopcovitou krajinu Normandie. Míjíme i dost vysoký Mont Robin (276 m). Market nacházíme až pozdě odpoledne v městečku Vledieu. Hlídám kola a na vedlejší pumpě je na displeji 36 stupňů. K šestý jsme v Avraches, zase u moře a ochotný cyklista - silničkář nás vede městem mimo hlavní silnici, u cikánského tábora nám ukazuje zkratku mezi poli k Saint Michelle (známý klášter v moři). Posunčí, že žádný auta, ale béé, ovce podél cesty. A bohužel i cikáňata, na něž se musí jako na psy - namířit kolo a přišlápnout, pak uskočí, snaží se nás totiž výrostci roztažení přes celou cestu zastavit.

Saint Michele je v dálce před námi, ale my musíme objet zátoku, bratru tak 30 km. Zátoka je vyschlá, odliv, jen malá říčka uprostřed a kolem samý ovce. Ubytováváme se v campu na dohled (10 km) od Saint Michele - podle něj se tu jmenuje všecko, i camp, hospody... Ochutnáváme cidr, perlivý mošt v síle piva a spí se nám moc dobře.

Ráno čím blíž k Saint Michele, tím víc to připomíná pouť - prostě tu z toho žijou, asi jako na Karlštejně. Při průjezdu asi kilometrovou šíjí se klášter proti nám zvětšuje, je to opravdu pohádkový výjev. Trochu ho prolézáme, platit chtěj až nahoře v kapli, tak si dáváme zpátečku a prodíráme se davy Japonců dolů.

Znovu opouštíme moře a přetínáme bretaňský poloostrov - to asi za den nestihneme, je to přes 200 km. Jedeme po státovce, nepříjemný provoz i táhlé stoupáky a sjezdy, žádná rovina. Obědváme za marketem v St. Aubine, městečko je to moc krásné, kamenný historický střed, všecko ladí. Zato nám se komplikuje cesta na Rennes. Ze státovky je náhle dálnice, objíždíme, ale dostáváme se zpátky k dálnici, musíme odbočit a z nadjezdu vidíme vodní kanál se stezkami na obou březích. Daří se nám tam sjet a podle mapy zjišťujeme, že je to kanál Ille de Rance - spojuje řeku Rance, která vytéká v St. Malo do Kanálu LM s řekou Vilaine, která ústí do Atlantiku nad St. Nazire - tam jedeme! Cesta ve stínu stromů podél řeky po šotolině je v poledním vedru příjemná. Bohužel nás po 10 km vyvrhává na ulici v Rennes 200 tis. největším bretaňském městě. Když na druhé křižovatce studujeme mapu, ujímá se nás mladý cyklista a projíždí s námi kus města. Na břehu kanálu jsou vzdušná sídliště utopená v zeleni, moc příjemné prostředí. Za centrem nás navádí na kanál a pokračujeme po stezce.

Kanál není moc široký a je co chvíli přerušen malými zdymadly, která vyrovnávají hladinu mezi oběma řekami. Propustě jsou tak 3 m široké, přesně pro malé výletní nebo nákladní “lodičky“. Využíváme koupaliště na rybníku vedle, holky se nám tu líbí, ale je třeba jet dál. V dalším městečku nás zmáhá vedro, v hospodě nám točí malá piva, na velký tu nemají sklenice. Cesta je příjemná, chvíli jedeme s frantíkem, který za svým baikem táhne přívěs s 30 kg bagáží, objížděl severní Francii a teď se vrací domů do Nantes. Pořád s námi závodí, odrovnává ho, až když se zeptá, kam jedeme.

K šesté se poohlížíme po noclehu, kemp není, zato v městečku market s levným pitím. Spíme přímo u řeky na úzké trávě mezi cestou a políčkem, obehnaným ostnáčem. Koupel v řece je boží, řeka je široká dobře 100 m a do rána nás nikdo neotravuje.

Ráno pokračujeme podél kanálu až do Redonu, kde odbočujeme na St.Nazaire po státovce - je to mezi kamiony řehole, ale o dost kratší. V St.Nazaire musíme projet rafinerií, přístavem a jsme na periferii města. Nalevo nad ústím Loiry se vypíná mohutný most, vozovka je v 61 metrech, dlouhý je 3300 m ale přejet na druhou stranu se neodvažujeme. Zajíždíme do starého přístavu, kde je známá německá ponorková základna - betonový blok o rozměrech cca 100 x 300 m, s tlustým stropem ukrývajícím suché doky na opravu ponorek. Dnes je to volně přístupné, je tu i kavárna a podobná lákadla pro turisty.

My zajíždíme po hrázi kryjící vstup do základny k majáku a fotíme se na důležitém bodu naší cesty - u Atlantiku. Na volném moři to pěkně bouří, za hrází je to dost špinavý rybník s pěnou, ale vykoupat se musíme. Sousední pláž má vstup do vody samé bahno, tak si bereme příklad z mlaďasů na hrázi a koupeme se tady, Milan dokonce z cca 8 m hráze skáče. Při vylézání z vody nejsme tak šikovní jako mládež a Milan má kromě četných drobných ran hlubokou na chodidle, já menší na noze, zato 10 cm na ruce, krve jak z vola. Všechno o slávky - mušle přilepené na hrázi, po ulomení ostré jako břitva. Na náladě nám to nepřidá a tak už dál do města nezajíždíme a vracíme se podél Loiry směr Nantes. Řeku po pravici spíš jen tušíme, je to tu pořád přímořská rovina a řeka široká okolo 2 km.

Projíždíme městečky a po asi 70 km jsme v 7 hodin na kraji Nantes - skoro 300 tis. města. Najít camp je oříškem, gps mlčí a tak nastupuji coby rodilý mluvčí. V kavárně u silnice mé máchnutí rukou do města a „camping plís“ a pokrčení ramen chápou až na potřetí a překládají to do frániny na „Guvempííng“, vrhnou se na mě asi 4 včetně majitelky a melou pořád něco jako „bety bó“. Když přidají „ippodrom“, chápu, že poblíž dostihového závodiště a prý asi 20 km. No nazdar, motáme se mezi tramvajemi, většinou až každý třetí dotázaný nás směruje na ipodróm, bety bó nerozumí nikdo. Chápeme to až v půl deváté na místě - camp se jmenuje Petit Port -malý přístav.

Ráno vyrážíme podél kolejí tramky, která projíždí kolem campu, asi kilák do středu a na prvním mostu se vydáváme naším směrem po cyklošce, abychom se po čtvrt hodině dostali zase před camp. Cykloška jde pořád podél vody, akorát po 10 km se mi směr sever nezdá a po dvaceti km zjišťujeme, že objíždíme jezero na přítoku do Loiry a zajíždíme si tak 35 km, abychom se vyloupli na kraji města, 10 km od campu. Nálada na bodu mrazu, cykloška se ztrácí za dalším městečkem, zbytečně jezdíme kopce po pravém břehu, abychom viděli rovinu na levém. Až odpoledne ponorka odplouvá, je pěkný dusno a v podvečer dojíždíme do Angers, 150 tis. města, Athén západu s mohutným hradem nad přítokem Loiry - řeky Sarthé. Hrad je z mohutných půlkulatých bastionů a původně byl prý ještě o 1/3 vyšší.

Zásoby řešíme při výjezdu z města, Milanovi šacuje pokladní camelbag a diví se jeho obsahu - nádrži na pití. Den blbec se projevuje ještě jednou, Milan píchnul a tak camp zastrčený dost daleko od silnice nacházíme po osmé. Zajížďka se vyplatila - je levný za 15,- všecko nové a než si vybereme místo, už za námi stojí majitelka se stolkem a křesílky z plastu. Je to příjemné - po dojezdu se většinou válíme na karimatkách a není to žádné pohodlí, za chvíli dřevění nohy. Najíst se je obtížné, po týdnu žeru na čtyřech jak pes a stávám se oblíbeným terčem objektivů. Křesílka jsou pohodlná, baštíme a nevšímáme si mraků blížících se od moře, tak až první kapky nás nutí stavět stany, po druhé a naposled, jinak spíme s Milanem pod širákem, Pavel soukromničí a staví stan každý den. Deštík netrvá dlouho a tak pokračujeme v párty u stolu.

Seznamujeme se se zvlášť agresivní formou tureckých ajnclů, je dobré se oblíct, otevřít a až pak již v běhu aktivovat splachování - okamžitě vyplachují mohutným proudem celou budku a přetékají práh.

Ráno začíná jako obvykle Milanovou mantrou: “Až přijedeme domů, tak jim půjdu do toho Hudáče nakopat pr...“ -  od třetího dne mu utíká nafukovací karimatka z Hudy sportu a ráno se probouzí na tvrdým, ke konci cesty i usíná. Vyrážíme podél  řeky a konečně cítíme v zádech ten vítr, se kterým jsme počítali, bohužel jen asi 2 dny, jinak jedeme v hnusným bezvětří nebo proti SV větru. Dnešním cílem je Tours, ale asi v půl cesty přejíždíme most do krásného města Saumur, historický střed a hrad nad ním s krásným výhledem na město a řeku - řekl bych, že snad nejkrásnější město na cestě.

Je sobota, odpoledne bude všude zavřeno, tak zatímco Milan opravuje další defekt pod hradem, hledám krám s potravinami. Jsou tu nějaký trhy, samý tretky, ale my sháníme jídlo. Policajt na dotaz „Supermarché plíz“ ukazuje směr, market tam je jak kráva, ale plnej lidí, co nakupujou na celý týden a všecko od sebe daleko, tak se nedivím, že kluci vylézají za ¾ hod. nasraný. Já si zatím přelepuju silniční lišej na koleně, starší frantík se mi směje, za pár minut se vrací a dává mi 4 náplasti. Fakt dobrý lidi.

V supráči sám taky šílím, nic nemůžu najít, tak se vracím jen s perníčky a kusem salámu, abych vystál frontu u kasy za černošskou rodinou s dvěma vozy žrádla a šestimetrovým účtem. Mizíme, skoro 2 hodiny v tahu. Ještě prohlížíme kasárna, vedle je stará jízdárna a naproti park, obehnaný evidentně používaným hipodromem. Uprostřed parku je pomník a dva tanky ještě asi z Vietnamu - sídlí zde kavalerie a na svou minulost jsou náležitě hrdí.

               Upalujeme podél řeky, tu míjíme vinné sklepy, tu městečko ze 14. století a po 30 km zjišťujeme na v křižovatce, že ta řeka není Loira, ale přítok Vienna, zajížďka stojí za to, vidíme zase krásné město Chinon, křivolaké uličky a historie tu čiší z každého šutru. Horší je, že musíme přejet asi 20 km přes kopce do údolí Loiry. Popasujeme se s tím a vyjedeme skoro u jiného věhlasného zámku Villandry s krásnými zahradami, na který čučíme z kopečku přes plot (kdo by za to dal 7 eček?). Tours, 130 tis. město, nás trochu zklame, střed živý, ale památky jsou asi trochu jinde. Už jich máme dnes dost, pro samý zámky není kam plivnout. Se nedivíme, že se tu poddaní bouřili první v Evropě, je musela vrchnost pěkně dusit, aby si tohle mohla dovolit.

První kemp asi 20 km za městem je náš, lepší vrabec v hrsti, že jo. Další den se to na naší cestě zámky ježí ještě víc - nejdřív město a hrad Amboise, zde se nám ztrácí Pavel, u mostu fotí dýl, a zatímco zahýbáme do uliček, maká několik km za dvěma frantíky v dresech podobných SACáckým - když se u mostu po půlhoďce setkáme, nadává jak špaček. Je zase neděle a všude plno silničkářů. Dnešní perla - Blois nás moc neosloví, zase to vedro. Chambord, trochu stranou, perlu mezi zámky vynecháme. Kupujeme pití. Jsme jak průtokáče, od agresivních limonád ze supráčů máme spálený huby, i když si je ředíme vodou, a od baget rozedřený dásně, na sejry se nemůžeme ani podívat, i když zdejší hermelín zvící 3 našich za 2e, přes den pěkně rozteklý, má své kouzlo.

Pokračujeme po státovce kus od řeky, co vesnice to zámek, někde stranou i Chateu Renault, tak já jim cpu prachy za auta a oni si stavěj zámky!! Zpestřuje nám to až atomová elektrárna před Orleans.

Ve středu města pomník Johanky, tohle město zachránila, kolem Rouenu, kde ji popravili jsme jeli a do rodiště Vancouleurs se teprve dostaneme. Taky katedrála, asi o kus větší než ta na Hradčanech, se nám nemůže srovnat do objektivu. Za Orleans se loučíme s Loirou, teče na jih, my jedeme víc severněji. Jsme kousek, asi 200 km, pod Paříží, ale je tu klidný kraj, lesy protnuté kanálem, dříve zřejmě důležitá dopravní tepna mezi Seinou/Yonnou a Loirou. Spíme v kempu u místního mácháče, mastné – 30 e. Majitel přes den obsluhuje na koupáku přes silnici, než se v podvečer vykoupeme my, mizí frantíci z krásné pláže, zato tu zůstává jejich bordel za celý den - hromádky plechovek, papíry - koše jsou všude, ale asi místní zvyk.

Ráno jedeme ještě chvíli podél kanálu, vesničky, pohoda, pak se naše cesta spojuje s jakousi spojkou mezi dálnicemi - peklo, jeden kamion za druhým, je pondělí a kamioňáci  nás nešetří. Jedeme po krajnici, když kolo přejíždí muldu asfaltu od brždění na krajnici půl metru od kola kamionu, nic příjemného. Na nejbližším kruháči odbočujeme snad naším směrem, ale hlavně pryč!! Těch 15 km nám stačilo. V Montargisu nakupujeme, už mi v těch vedrech nic nechutná, tak jdu do kila meruněk a čokovaflí, mám to v zadní kapse a občas si vezmu. Potkáváme Anglána na luxus silničce (u nás tak za 100 litrů), jen s baťůžkem na hrbu, tak v mým věku - vyrazil si na Tour de France, někde se v týhle oblasti jede, asi spí po hotýlcích, chvíli posunčíme, pak se rozjíždíme každý po svým. Vyhýbáme se hlavním, jak můžeme a po 30 km sjíždíme do údolí k řece Yonně, městečko Villneuve s.Y. Je kouzelné, přístav motorových člunů, se kterými jste za pár hodin v centru Paříže na Seině. Usazujeme se pod mostem, čas oběda, já se koupu, pak pár meruněk a vafle, klukům je po baště těžko a závidí, když dupeme táhlý kopec. Po sjezdu musíme zase na státovku, do Troyes je to 40 km, ještě prohlížíme pomník osádky létající pevnosti, která tu byla sestřelena koncem války, a hurá mezi kamiony. Jezdí tu vesměs Poláci, psa krev, šetří mýtné, protože stejným směrem vede vedle dálnice. K šesté ještě těsně před městem obvyklý defekt duše jako snad každý den, tentokrát Pavel, píchnul snad 6x, Milan asi 4x, jen já děkuji firmě Paudera za kvalitní pláště, sice jen 1,5 palce, zato nabouchané na 4 atm, mě dovezly bez defektu až domů. Obvyklý market na kraji je ještě otevřený, Pavel hlídá a frantík - cyklista mu radí, světe zboř se, německy!! Kudy ke campu na druhém konci velkého města. Střed města je nádherný, hafo hrázděných domů, a na jednom náměstí venkovní restaurace zvící půl fotbalového hřiště nám vyráží dech. Ptáme se po campu, má být někde u nemocnice, a navádějí nás až policajti, jichž se ptám u pumpy, kde tankují. Když předjíždí, tak ukazují směr - fakt ochota. Camp je standard, obvyklá rutina - rozložit, umýt, vyprat, bašta - po deseti dnech to už jde automaticky. Jsou tu dost lidi na tranzitu, jen přespat a ráno brzo vyjíždějí, hned vedle šumí dálnice.

Ráno při výjezdu z města přejíždíme potůček, který je hrdě označen jako Seina, je to tedy jen nějaký kanál, ale i z toho bude ta mohutná řeka, která nás doprovázela k moři.

Našli jsme odbočku z hlavní a jsme zase rázem na venkově, cesta je pořád do kopce, asi ve třetí vesnici se ohlídneme a pod námi dřímá Troyes, zatímco my jedeme z kopce do kopce obilnými poli, občas pastvina. Někde víc na jih je přírodní park a přehrady - k poslední přijíždíme, fascinují nás obrovské měděné žlaby na odtoku, parádička, u nás by tam už nebyly. Kousek rovina, zase nastoupáme a jedeme takovou náhorní planinou v cca 300 m, z kopce do kopce, vesnice dál od sebe, když ji spatříte v dáli, vidíte nejdřív obří silo a pak malou kapličku někde vedle. A všude okolo plodiny, které nám dávno zakázala EU pěstovat, hlavně obrovské lány obilí, žně právě začínají. Je to snad 50 km, pláně bez vodních toků, než po poledni zase sjíždíme z pořádného kopce do údolí řeky Marny do Joinville. Zásobíme se potravinami, dochází nám bomba, tak sháníme novou, máme smůlu, jen se zdržujeme. Zkraje příjemná cesta zeleným údolím přituhuje a jsme zase na planině. Je tu hejno větrných elektráren a pěkný rozhled, krajina podobná té dopolední. Po 30 km sjíždíme k říčce u Houdelaincourtu a zase do kopce, po 20 km sjíždíme do Vaucouleurs, rodiště Johanky, na náměstí před radnicí má jezdecký pomník. Naproti v krámku sháním zase bombu, Coleman, made in France tu neznají, z nouze beru kalíšky na fondue, které mi prodavač podává na mou otázku „Tablet spiritus“ už je to trochu zoufalství, ale funguje to. Kamenné městečko se nám líbí, ale je potřeba si najít nocleh a na mapě kemp široko daleko nikde, sem moc turisti nejezdí. Šlapeme spíš ze zvyku ještě asi 15 km, v duchu doufáme, že najdeme pěknou louku někde u říčky, vykoupat se, napít něčeho dobrého a spát na měkké trávě. Široko daleko není ani potok, jen kopce, jsme přes 400 m, Pavel už toho má dost a bouří se, chce spát pod prvním keřem, popojíždíme kousek od silnice a táboříme za domečkem, který je čerpací stanicí, přímo u studně, která nejde otevřít. Vodu máme jen každý tak litr v lahvi, dneska půjdeme spát za prase. Ležíme okolo studny, vytahuju lahev pastisu a hned je líp. Když se ráno probudím, lahev je prázdná a my do růžova vyspalí, i když trochu smrdíme. Město Nancy asi objedeme, už máme měst dost. Snídaně u supráče a po asi 15 km senza koupel v řece Madon v městečku Pont St.Vincent. Mezitím dvojitý defekt, Pavel i Milan, po trháku nad řekou sjíždíme do údolí a jedeme podél Moselly a v Bayonu ji přejíždíme, zrovna zvoní poledne, a začíná blázinec, táhlý kopec, 2 km a zase to samý dolů, opakuje se 5x a zase znovu, pomalu stoupáme a na jihovýchodě vidíme pořádné kopce, předhůří Švýcarska, na francouzské straně asi Colmar. My míříme co nejrovněji na Strasbourg, je to ale ještě dálka. Houpáky jsou nekonečné, když za jednou vsí vidíme na cca 5 km rovině zase to samý, houpáky, je to dost skličující. Kopec, který přichází, i lesní serpentiny nás povzbuzují a vydupáváme sedlo v cca 450 m, je to pomník a hřbitov jednotky, která se tu v roce 1914 bránila přesile němců. A taky spousta cyklistů, trochu se chlubíme a oni závidí, kdyby viděli náš včerejší nocleh, asi by je to přešlo. Sjíždíme a jedeme podél řeky vyloženě horskou krajinou, upravené horské vesničky připomínají Šumavu, ale na německé straně, i když jsme tak v 350 m, ale stále to přituhuje, až se před námi objeví kopec jako hrom, Donon, na vrcholu má vysílačku a 1070 m. My jedeme naštěstí jen sedlo v 770 m, ale stačí a pak zase sjezd, pořádnej, a jsme v nížině u říčky, která už teče určitě do Rýna. Do Strasbourgu , kde jsou na mapě nejbližší kempy, je to dobře 40 km, už je po šestý a máme toho plný kecky, jedeme mechanicky spojenými městečky podél řeky, když na jedné křižovatce ukazuje šipka camp, jedem tam, i když  je to asi 6 km a je vedle farmy mezi kukuřičnými poli. Ještě s jedním cyklistou jsme snad jediní hosté, zbytek tu asi žije v lehkých chatkách přes léto napořád. Německy tu rozumí a pivo stojí jen 1,5 e, večer při fotbale - čtvrtfinále Španělsko - Francie je sleva o čtvrťák, sedíme vzadu a bavíme se, jak se ti před námi rozdělili na dva tábory – ti, co mluví víc německy, fandí Španělsku, a Francouzi Francii, škádlí se a tak tu spolu prostě žijí. Guten nacht, orevoair zní z obou táborů a jdeme spát.

Ranní chiméra Strasbourgu před námi se mění na 50 km, ten kemp večer byla klika. Jsme tam před polednem, zase mezi tramvajemi, až ve středu města je klidněji, pěší zóny ruší jen kloubové tramvaje, lomící soupravu na 5 dílů, když vyjede z úzké křivolaké uličky, vypadá to, jako když někdo vykopne leporelo. U katedrály je asi 100 cyklistů, stačí se ohlédnout a kluky těžko hledám, splývají. Sotva se zastavíme, vrhá se na nás mladá přičmoudlá  holka s anglicky psanou žádostí příspěvku na bejby, co má v bříšku - odkazuji ji na Milana, že umí anglicky, a mizím.

Katedrála stejně nejde pořádně vyfotit, ani z přilehlých uliček se nevejde do objektivu. V uličce za rohem se válí velký pes a dívka podpírající žebrajícího Ježíše, včetně krvavých stigmat..., no, radši odsud pryč, než nás okradou! Vidíme i nějaký justiční palác, ale ten mezinárodní to asi nebude. Pavel nezklamal, opět mizí v parku naproti nějakým budovám s mnoha vlajkami, tak kdybyste se ptali, kdo nám to v Strasbourgu po....

Pryč z města, ještě kupujeme domů pastis, za Rýnem už je Německo. K Rýnu je to ještě pěkný kus, ale řeka je to mocná, i s kanály tu má asi 5 ramen, šířka tak půl kiláku. Makám po mostu, žene mě českej kamion, to čučíš na atmosáckej znak!!

Cesta v odpoledním dusném vedru podél řeky nahoru na Karlsruhe je utrpením, rovina, občas aspoň les, ale jinak pořád podél hlavní silnice. V marketech tu nemaj plechovkový pivo, jen v jakýchsi plast lahvích 1/4 l a na mastnou zálohu, jak posléze zjišťujeme, zálohovaný jsou i petky asi 20 centama, jak to vracej, bůh ví, jíme radši nanuky. Vedle roviny se na východ zvedá pohoří, spíš jeho konec, jsou tu i lázně Baden Baden, z letiště se zvedá letadlo co 2 minuty, Pavel už blouzní, že některý letí určitě i k nám... nemám do toho taky daleko. V odpolední špičce se na silnici vedle tvoří kolony, z motorů honících klimu jde ještě větší vedro. Karlsruhe objíždíme po okraji, je po šestý. Hlídám kola u marketu, sedím na obrubníku, nohy natažený a Němkyně koukaj nepřátelsky jako na váguse. Ve Francii se ženský culily a měly z toho prču, když jsem si rozložil dlabanec, tady jen sedím a jsem černá ovce, oči dovedou mluvit. První kemp za Karledržhubu jsme nějak minuli, další má být podle mapy 20 km, možná víc, přeochotný Němec ukazuje směr, nakonec to vypadá, že se dá jet na všecky strany, radši si cestu hledáme sami, je půl devátý, dupeme kopec na poslední vodu. Milan zase pích, zadek se mu pod brašnama moc dobře opravuje, je zas vytočenej jak klíště. Konečně Bretten, melancholické město, hlásá cedule.

 Motorkáři radí dobře, stačí odbočit, 2 km a jsme v Klintingenu, naturpark schonbuch, jenže kemp je až po 6 km na kopci, Pavel staví majitele na křižovatce, je deset hodin, ustelte si, kde chcete, zaplatíte ráno.

Hospa otevřena, uřvaný anglánský motorkáři a lahvový mnichovský pivo Pauliner. Ráno koukáme, že tu asi neviděli nikoho spát pod širákem. Cesta naturparkem, posléze Wittenberskou vinnou cestou je pěkná, nebýt vedra a 14 dnů na kole. Je tu i vysílač na skoro 400 m kopci, rovina je ve 150ti. Rozdíl proti Frankraichu - v každý větší vesnici obchod(y), banka, prostě ráj.

V Heilbornu jsme po 40ti km v 11, vedro se dá krájet, čeká nás 140 do Norimberku a 150 do Chebu, pramen starých Alemannů, postavený Karlem IV. na náměstí nás moc nenadchne, zato nádraží o kus dál. V poledne to jede na Norimberk, na tachácích máme stejně přes 2000 km a nějak se nám už nechce do sebe lejt tu hnusnou vodu, co se za chvíli stejně zase vypotí. Co takhle si dát večer v Chebu pořádnou českou baštu a pár piv. Nikdo se nemusí moc přemlouvat, za čtyři pětky na hlavu frčíme rozpálenou krajinou courákem, na cyklisty tu myslí, jedna strana vagonu má sklápěčky, kam se dá sednout i opřít kolo. Oproti supermoderním vlakům ve východním Německu předloni jsou tu minimálně 25 let staré soupravy, ošuntělé, ale v pořádku. Ossi tu mají asi rádi!

Přestup v Norimberku, pozorujeme baborácký horácký týpky, na poslední zastávce v Německu ostáváme ve vlaku skoro sami. Když míjíme pár nádražních vechtrů, okna zatlučený prknama, víme bezpečně, že jsme zase DOMA! Bordel v podchodu jinak novýho nádraží nás nějak tluče do očí. Musíme si zase zvykat. Před nádražím cigorky a feťáci, za silnicí začíná monstrózní pěší zóna, otevřená na jaře, vede snad ¾ km až ke Špalíčku, vodotrysky a všelijaký světelný kejkle si tu užívaj samý Vietnamci a cikáni. KURVA, KAM JSME TO DOJELI?

Ještěže hospa je česká i pivo a bašta, po třech Plzních je svět hned hezčí. První kemp neprošel, Holanďani nesplnili limit 15 e - chtěj 450 korun, málem jsme se rozpadli, trochu jsem to přehnal po těch pivech při odhánění Pavla od holandskejch chrochtů, jezdil sem léta na dovču a chtěl nám to ukázat. O 2 km vedle je to v českým za 250, 2 kila propíjíme na báru a jdeme spát. No a to je už fakt KONEC, jen vlak do Mimoně a odpoledne jsme každej doma. A v pondělí si v práci říkáme, že to šlapání v tom vedru nebylo zas až tak špatný....

DROBNÉ POZNÁMKY:

Cyklistiku lze pozorovat nejvíc v neděli, silničky vedou, před Le Havrem jsme dokonce čekali, až projede závod.

Řidiči jsou ve Francii velice ohleduplní, když nepočítám kamiony. Jezdí tu tak 70 % menších osobáků, hodně nákupních tašek pro dva s chrchlavým motorem. Když už má někdo na luxusní auto, tak je to na něm vidět - ne že tahá za Superbem vozík a sbírá v pangejtu jabka, jak jsem to viděl nedávno u nás.

Nikde jsem cestou neviděl šmoulí domky, jako na okrajích měst u nás. I supermoderní stavby tu mají šmrnc, ale stejně spíš lidi vycházejí z odkazu předků a staví, co je zvykem, skromně a hezky, ne že na to mám, tak ať to je vidět.

Docela nás zaujala otevírací doba - pauza přes poledne i v menším supermarketu v pondělí až středu, čtvrtek a pátek si zato musí odřít přesčas. Velký jako Leclerc, SuperU, Carefour jedou pořád. Frantíci jsou labužníci, tak najít sáčkovou nebo instantní polívku je nemožné, měli ji jen v podřadným Lidlu, tak když došlo, vařili si kluci bujón. Stejně tak krabicové víno - jeden druh v Lidlu. Jinak lahve od 1e a jsou pitelné, když je žíža, a i levné uzeniny z normálního masa! A o obřích sýrech radši mlčím.

Problém je s komunikací - Francouzi přes 40 neznají jazyky, do daceti se přiblble culí a neodpoví, ideální se ptát třicátníků, o ochotě kolegů cyklo jsem už psal.

Musím obdivovat Milana, že to odjel s pěkným nastuzením na plicích, chyt ho asi třetí den v Normandii u moře, a každý ráno vykašlával plíce. A i Pavla, že to dojel, i když se v půlce přiznal, že si nepřečet, že to bude 2000 km.

Mně se tedy nejvíc líbilo pobřeží Normandie, úsek podél kanálu v Bretani, pustina mezi Troyes a Strasbourgem, docela mě zklamal ten turistický ráj podél Loiry.

Říjen 2010, Luboš Andrš

 

 

© 2002 - 2018 SAC Bělá pod Bezdězem