Aktualizováno: 30.10. 2011


Ikona SAC

Najdi na www.sacbela.cz



9.01.2017 - Kolumbie 2017 
Ahoj,11.1.17 letím na kolovandr do Kolumbie,případnou trasu(může se změnit) a možná nějaké komentáře a fotky cestou,když se dostaneme k netu,můžete najít na  Facebooku uživatel Luboš Andrš 

L.Andrš

14.08.2016 - Krušné hory,Český les 
Nabízím spolujízdu na polotěžko přes Krušné hory a Český les-trasa hřebenovka Děčín-Domažlice v termínu 28.8 -4.9.16,noclehy většinou v penzionech(spacák pro jistotu s sebou),poslední dva dny v rázovité obci Mrákov,cyklo s místním průvodcem,Koutské pivo a večeře o 3 a více Chodech. Zpět 4.9 vlakem.Zdraví Luboš -kluan@seznam.cz 

L.Andrš

17.01.2016 - Ruská Ruleta 2016 
Ruská Ruleta se letos koná ve dnech 17.-18.června jako tradičně na Ptýrově.   

L.Hoffman

2.03.2015 - Březinský bahňák 
Přihlášky na Bahňáka jsou spuštěny, takže se můžete přihlašovat.  

L.Hoffman

12.12.2014 - Pojizerská bludička 2015 
Pojizerská bludička se koná 24.1 2015. Přihlášky budou spuštěny nejpozději během příštího týdne.  

L.Hoffman

Cykloservis Kafka Mnichovo Hradiště - Jízdní kola z Českého ráje

Podkarpatská Rus mezi kapkami deště... s kolem natěžko přes sedla pod hřebeny Karpat a i na ně...

  [L.Andrš - SAC Bělá p. B. - 29.10.2011]

Předloňský „bleskový“ průjezd Zakarpatím cestou do Odessy vyvolal přání kamarádů podívat se do tohoto rázovitého koutu UA blíže... Kamarádi se smrskli na Milana a Mirku, ale aspoň jsme se 21.7.2011 večer vešli do lůžkového coupé rychlíku Praha - Humenné. K ránu se za okny míhá podhůří Tater, já na lůžku přemítám, zda jsem něco nezapomněl - sakra, tyčky! Přebaloval jsem nový stan do starého praktičtějšího futrálu a vyhodil zbytečné tyčky držící vchod i s užitečnými, co drží stan! Skutečně tam nebyly, takže v Humenném mám první starost - koupit v Tesku jiný stan - mají akční pro 2 za 16 € - nekup to! Ten špatný schovávám na kraji města na stráň pod keř - v úschovně chtěli ečko na den.

Vyrážíme podél Cirochy, tudíž do mírného kopce, do Sniny. Za městem nás dojíždí šílený cyklista a rozdává letáčky na sobotní závod. S dalším cyklistou jedoucím z práce na celopéru Merida přejíždíme jeho zkratkou Vihorlat, víc do kopce, ale kratší. Pořád trochu mží, déšť začíná, když zalezeme do motelu u hranice, který živí zde se stravující celňáci a policajti -civilové jsme tu jen my. Na přechod Ubla - M.Berezný je to jen kilák, zdržuje to jen Mirka, když zazmatkuje a nemůže najít pas - celňáci se baví...

Po pár km zatáčíme podél Uže (cca 50 km nad Užhorodem) doleva na hlavní silnici a ve V. Berezném měníme prachy - za 100 € 1120 hřívek. Proti proudu Uže jedeme až do večera. Asi v 5 nás zahání přeháňka pod přístřešek u obchodu - místní popíjejí koňak, tak se zahříváme taky, radí nám, že kus dál je nový motel a hned tam volají. Déšť přechází, tak razíme dál. Po cestě nás staví protijedoucí auto, rozdává navštívenky, v motelu už nás čekají. Po pár km jsme u něj, ptám se na nocleh - 350 pro 3, to je tak o 100 předražené, tak po poradě venku jedeme dál - svítí krásně sluníčko a je ještě brzo.

Na kraji Užoku odbočujeme na šotolinovou cestu do Husného, vesničky u cesty přes sedlo. Po pár km nás přepadá slejvák, než najdeme útočiště v altánu za říčkou, je dávno po dešti. Nechce se nám moc hledat v tom mokru místa pro stany, další déšť se dá čekat, tak se zabydlujeme v chatce. Z cesty je sem dost hnusně vidět, ale je to za říčkou, tak to snad odradí. Při rozbalování vyprávím, jak někde v těchto místech přepadli Slávka S. a jeho kamaráda v roce 2003 a my jim za rok sháněli na policajtech věci zabavené lupičům. Když při jídle zjistíme, že nás z kopečka sledují dva mladíci na motorce, děláme opatření - připravujeme si obranné klacky, kola dáváme dovnitř, foťáky do krovu a do klamných peněženek jen pár peněz. Spím kupodivu dobře, jen je docela zima. Zato na Milana mé vyprávění zapůsobilo, moc nespí a hlídá, mladíci na motorce se v noci vrátili a svítí na nás reflektorem přes řeku. Ostražitý Milan je odrazuje, takže zbytek noci probíhá v klidu.

Studená bezmračná noc se mění ve slunný den, sušíme vše, co je potřeba, a po sbalení pokračujeme cestou do kopce - nalevo pod námi se rozkládá Gusnyj, dnes už spíš ves duchů, mnoho domů je opuštěných. Nahoře v sedle je krásný výhled na bývalé hraniční hory, my sjíždíme do Raztoky, horské vesnice na začátku údolí, které odvodňuje Latorice.

Nevynecháváme obchod, rybky a točené pivo - jen Co2 bomba u pípy je snad větší než autogenní... Sjezd za obcí po dost rozbité silnici mi přípomíná sjezd z Jizerek - hory jsou všude stejné - jen toto jsou Karpaty. Po 30 km víceméně z kopce odbočujeme za Ždaněvem doleva. Silnice vede mezi kopci, naproti nám stádo krav žene asi 16ti letá pasačka v riflích, módní mikině a s módní kabelkou, která by nebyla nikde nápadná - vyjma těch krav. Ale korovky poslouchají, my se proplétáme a za chvíli jsme v Nižní Vorotě (spodní vrata), přejíždíme silnici E50 na Lvov, kde auta začnou stoupat do kopce na průsmyk přes hřebeny Karpat - tam nahoře pramení Dněstr a teče po druhé straně hor a nížinou až do Černého moře - před 2 lety nás provázel až do Oděsy. My přejíždíme další sedlo do Volovce, městečka u hlavní trati na Kyjev. Dá se tu najíst a potkáváme krajany - vyrazili do hor a první noc jejich 16ti letý syn zkolaboval - slepé střevo. Zavolali na místní Horskou službu a ti ho teréňákem přepravili do Mukačeva do nemocnice a zde operovali - oni teď čekají na propuštění a zítra jedou všichni domů. Snad budeme mít víc štěstí.

Vyrážíme do kopečka po rozbité silnici, horák to stěží zkousává, když tu se proti nám řítí silniční cyklisté, přeskakují díry asi tak ve 40 km/hod a za nimi jede auto s nápisem Ukrajinský nacionálni team - po takovém tréninku je nemůže nic zaskočit. My vyšlapujeme nahoru, v sedle je obří mapa a začíná tu Mižhorskij rajon - údolí, které odvodňuje Riká, zprava sevřené poloninou Boržava, zleva horami Siněveru. Všechny ty řeky tečou dolů do Tisy, která teče podél rumunské a maďarské hranice a vtéká do Dunaje.

Kus sjíždíme, pak odbočujeme a trochu se dotkneme poloniny Boržava, z jejíhož úbočí vytéká potok, na němž je zdejší přírodní div - Vodopád Šipot - příroda pěkná, ale moc lidí. Je sobota, zdejší den svateb, a tak se u vodopádu setkáváme i s kompletním svatebním průvodem, po kamenech a štěrku v jehlových podpatcích... místní kolorit.

Dlouho se nezdržujeme a zase sjet k hlavní silnici, která vede do Mižhorje. Cestou dáme v obchodě pivo - česká viněta Zlatá Praha, ale je to místní Oboloň. K večeru odbočujeme na vedlejší, směr Rižka a po překonání říčky se utáboříme na šikovném místě, kam není vidět. Sotva postavíme stany a trochu se najíme, od poloniny se přiženou mraky a začíná pršet.

Ráno to vypadá slibně, ale než dojedeme těch 15 km do Mižhorje, začíná krápat. V neděli ráno je zde nabito jen v kostele - lidé postávají i před ním a poslouchají popa z repráku. Odbočujeme nahoru na Siněverský průsmyk, začíná lehce pršet, prvních pár km to jde, pak začíná přituhovat - deset kiláků kopce na kašpara. Aby se nám neroztrhla grupa, přivazuji Mirku na provázek a trochu jí pomáhám. Asi ve 3 kopce už mě bolí svaly na zadku, ale dělám hrdinu. O zastavení si řekne Mirka, bolí ji to taky tak. Když konečně dojíždíme na průsmyk, Milan má stejnou zkušenost, stačilo si chvíli orazit. Jsme v 900 m a všude kolem nádherné hory, trochu zamlžené. Je zima a my rozpaření z výjezdu, tak se přioblékneme a sjíždíme do Siněveru, propocené dresy stačí vystydnout a tak je sušíme v kolibě u ohniště na pečení šašliků. I polévka nás docela zahřála. Kdysi to byla klasická kolibka, teď k ní přistavěli lokál a penzion asi 5x větší než koliba. Počasí nic moc, takže se ubytováváme v turbáze naproti (za 60 hřívek za osobu), sice je to trochu zatuchlé, ale je tu funkční sprcha a wc. Sundáváme bagáž a nalehko vyrážíme dál do srdce hor a národního parku. Projíždíme údolím Těrebly, všude jsou postavené „šašlikárny“ (přístřešky na sezení a ohniště), které se pronajímají asi za 30 hřívek a uačka zde tráví sváteční odpoledne pečením šašlů a popíjením vodky. Co chvíli prší, tak jsou stříšky dobré.

Asi 2 km za Siněverskou Poljanou po rozbité cestě je parkoviště, vybírá se tu vlezné, neb dalších 2 km do dost drsného krpálu je Siněverské jezero, něco i velikostí jako naše Černé na Šumavě, akorát těch turistů je tu asi víc. Já a Milan nahoru vyjíždíme a co chvíli nás z úzké asfaltky vyhání luxusní vůz, který zřejmě za úplatek vyjíždí až k ozeru, nestačí ty davy lidí, co se mezi nimi proplétáme. Po chvíli přijíždí i Mirka, tak se rozhlížíme po té kráse a vracíme se dolů - Mirka jde na houby a my dva se chceme podívat na Ozerec - jezírko na kopci, kam jezdil před válkou Foglar s hochy od Bobří řeky. Musíme se vrátit zpátky na kraj parku, tam nás odchytává strážce a kasíruje o 7 hřívek za vjezd do přírody. Jedeme podle přítoku Těrebly, kus dál je zbytek klauzury - zastřešené hráze na stavění vorů. Byla postavena v r. 97 jako památník “lesosplava“, ale po několika povodních zbyly jen základy. My vyrážíme pěšinkou do prudkého kopce po turistické značce. 4 km nám trvají hodinu a pak ještě na kopci hledáme v hustém lese rašelinové jezírko, podařilo se, a zadumané ticho nad jeho hladinou a hustý les okolo je balzámem oproti humbuku na Siněverském jezeře. Jsou tu i dva útulky pro turisty, ale i dost nepořádek kolem nich. Cesta dolů zkratkou po kamenech nic moc, ale cesta končí skoro u turbázy. Večer se odměňujeme UA specialitami v malé kolibě u turbázy a spokojeně usínáme ve svých spacácích na zatuchlých dekách.

Ráno je to pohoda - slunečné počasí i cesta z kopce přes Něgrovec do pro Čechy mýtické Koločavy. V běhu procházíme místní pamětihodnosti - kostelík s hroby četníků zabitých Nikolou Šuhajem je zavřený, z četnické stanice je penzion, bohužel se rozšířil i přes dvorek, kde u studny ležel mrtvý Nikola. Také hrob Nikoly je v dost zpustlém koutě hřbitova - je to strana blíž obci a pod ním je pomník s obrněncem a rudou vlajkou - že by zde vzpomínali na společnou minulost s SSSR? Na hřbitov se leze klasicky - schůdky, nezadrátovaná vrátka by někdo nechal otevřená a hřbitov by znesvětily všudypřítomné krávy. Kus pod hřbitovem u silnice spí v půl jedenácté dopoledne v klidu opilec - další místní kolorit. Záchodky u školy nevynechávám, dle toho každý začíná chápat - u zvenčí celkem moderní školy z roku 1978 jsou na dvorku dvě řady tureckých kadibudek pro obě pohlaví s vrátky do pasu. Před školou je busta Ivana Olbrachta a vevnitř jeho muzeum – koutek - vše pro české turisty. U obchodu si dáváme lehký oběd - čeká nás výjezd na sedlo Prislop 926 m.

Po vesnici trochu kufrujeme, matou nás nové turistické cesty, my musíme po těch pro „mašiny“, asfalt se mění ve štěrk a za posledním krámem na horním konci (i pivem) začínají koleje od Zilů a pro nás jen ten ostrůvek uprostřed nebo kraví pěšina podél. Někdy je kolej plná vody, tak je o zábavu postaráno. Nahoře je krásný rozhled a dva pěšáci z Čech. Vyměňujeme informace, oni už na Hoverle byli, my tam míříme. Vyprávějí, jak je v horské pustině za idylického rána budí Zily, vozící až na hřebeny borůvkáře. No a taky jak museli dva dny ležet ve stanu, když pršelo. Všecko má svý, ale kolo je kolo!

Milan prohání pasoucí se korovky a pak už jedeme dolů na Usť-Čornou. K silnici do Ruské (Německé? na turistických tabulkách, v mapě je Ruská) Mokré to má být 4,5 km, ale nám to zabere asi 4 hodiny. Mezi kolejemi dorazíme k potoku, pak kus podél něj a nakonec se obé spojí. Snažíme se přenášet kola po kamenech a cestovat po stezkách podél, jenže to je 20 m a přelézt, 30 m a přelézt, nakonec vstupujeme do vody a tlačíme, naštěstí z kopce, po kamenech naše naložená kola. Asi v půlce nás zláká slibná odbočka, ale končí v lese, kde zapadáme do půli lýtek do bahna kraví stezky - a rádi se vracíme do potoka. Další pokus už odmítám a brodím se až k mostu, kde čekám na ostatní, kteří se opět pokorně vrátili do potoka. Ty asi 3 km (možná i víc) potokem je zážitek na celý život.

Vjíždíme do Ruské Mokré, dost ponuré vsi, připomínající vojenský tábor - při krajnici stará voj auta, rozbitá šotolina a chlapi v maskáčích. Ale jsou tu i obchody, na cestě si hrají děti. Za bolševika se to jmenovalo Komsomolsk - inu dříve rudá, dneska chudá... My pokračujeme na Usť-Čornou, větší vesnici, ubytování je plné, tak zase dál.

Asi po 5 km je hájovna a pila s přilehlým sadem, který kryje živý plot z keřů - ideální, není sem od silnice vidět. Postavit „palatky“ nám dovoluje místní, mírně opilý pán : “sostavit palátky móžno“, hajnému to prý řekne. Sotva postavíme stany a trochu se najíme, přichází v půl osmé deštivá smršť plně prověřující naše stany - trochu vlhka propustily. Ale další noc je klidná, až ráno nás budí nákladní auta borůvkářů na silnici.

Cestou po asfaltu z kopce podél Těresvy jedeme už z Ruské Mokré, na několika místech je v zátočinách silnice dost podemletá a nepomohly ani masivní panely, vyztužující břeh. Jarní vody jsou tu asi nezkrotný živel. Projíždíme městem Dubové a v následujících Kalinách chceme odbočit na kopec doleva, abysme nemuseli sjíždět až k Tise a hlavní, dost frekventované silnici. Na konci městečka se ptám a jsme posláni nazpět na začátek, je to šotolinová cesta, podle mapy normální silnice. Podle našich měřítek vymletá, místy bahnitá lesní cesta kopcem na sedlo. Je docela pěkně, tak terén neva, a už sjíždíme do Vodice, letoviska, kde stojí dost milionářských haciend, ale v centru i klasické domky, a i Ivan, co byl v Čechách a ukáže cestu. Je čas oběda, kupujeme zásoby i vodku na večer a šlapeme do kopce „lesňačkou“ na Kobyleckou Poljanu, má to být asi 15 km. Místní na nás pokřikují, ať tam nejezdíme. Je to pěkný švih na sedlo, něco mi cvaká o převodník a při sjezdu, když přišlapávám, praská řetěz. Slisovávám Milanovým lisem a pokračujeme dolů k říčce, je vedro tak dáváme koupel.

Sotva vyjedeme dál a u rozbočky cest se dohadujeme, jak nám to ten Ivan vysvětloval, stmívá se, ač je tepve po druhé hodině. Slejvák a následující vytrvalý déšť nás zahání do altánku pro turisty nad říčkou (říčky jsou za chvíli všude kolem nás). Na to, v jaké pustině jsme, je kolem docela živo - projíždí pár aut, aspoň se můžeme zeptat, kudy dál. Po hodině vytahujeme vodku na večer, pak slunečnici, po dvou hodinách déšť nepřestává a u budky brzdí dva vytuněné gazíky. Trochu se smrskáváme a osádky vedle nás zkonzumují lahev vodky a sýr, pokecáme a pak se rozjíždějí každý jinam. V pět déšť neustává, tak nás Mirka vyhání, má rozum, je to ještě prý 8 km, ale šíleným bahnem. Kolem projíždí jezdec na koni bez sedla s kloboukem s červenou šerpou - je to jako ve fantasy filmu. Kus nad námi do kopce je samota a u ní v zatáčce opuštěný obchod s dvěma výlohami (zřejmě je tu v okolí víc samot), vypadá zavřený dost dlouho, zboží sem asi vozili pásákem. Všichni se prodíráme bahnem, občas je kolej hlubší, než si myslíme. Při sjezdu ještě píchnu obě kola, do hospy něco přes kilák a já se v dešti ve vysoký trávě hrabu v kolech obalených blátem a kašičkou z hliníku, nic hnusnějšího neexistuje.

Dole je silnice podél řeky a ochotný pán nás naviguje k hotelu - je to na druhé straně do kopce, koliba, hlavní budova a chatky kolem. Mají plno, ale za 2 hodiny se prý jedna uvolní (je 8 hod večer). Nechávají nás vykoupat v prádelně, vše mokré si dáváme do sušárny, zatím nám v kolibě připraví boršč a šašlík i pivo je - a po 10. nás čeká suchá dača - malý zázrak. A cena 75 h za kus a noc. Ráno sice neteče chvíli voda, ale to je úděl zdejších snaživých podnikatelů - sítě jsou kolikrát v děsném stavu, a když zapnete klimatizaci, žárovka pohasne.

Kobylecká Poljana jsou malé lázně, my jsme chtěli původně přejet ještě dvě sedla do Kosovské Poljany a odtud cestou legionářů do Rachova, ale po včerejším slejváku terén odmítáme. Dojíždíme 12 km na hlavní do V. Bičkiva a přes Rachov podél Tisy asi v 5 hod. přijíždíme do Jasině, horského střediska. Ubytujeme se v dřevěném hotelu Edelvajs - dříve Budapešť, postavili jej Maďaři v roce 1941, když tu vládli. Hotel je prošpikovaný kamerami, zákaz kouření pod trestem „žtrafu“ 200 h. Snídat chodíme s vařiči raději do altánu na soutoku řek za hotelem.

Ráno si přivstáváme a vyrážíme nalehko dobýt nejvyšší kopec UA Hoverlu (2060 m). Nejdřív po asfaltu do Lazovčiny, zde polňačkou do mírného kopce, cestou platíme vstupné do parku 20 h na den a osobu - dostáváme lístek!! Na konci cesty jsou dvě chaty a jedna rozestavěná ruina ještě ze socíku. Dál už je jen krpál rozježděný náklaďáky a vymletý vodou, prudký, skoro se nedá tlačit. Asi po km je „patro“, kde se dá jet, a tak je to ještě asi 2x. Cestou míjíme salaš, pokrytou modrou plachtou, místo z komína se kouří ze dveří. Kupodivu tu žije početná rodina ovčáka, ovčí napajedlo nám dává pitnou vodu. Z mraků se vynořuje majestátní Hoverla, poslední „patro“ se už nedá ani tlačit, tak kola zamykáme a maskujeme za smrky v husté jalovcové kleči, od hotelu to sem je 17 km. V SPD botkách lezeme přes menší kopec a pak kamenitou hřebenovkou přímo na kopec ještě víc jak hodinu. Nahoře je to jak na pouti, Sněžka hadr, několik UA vlajek, asi 50 lidí, pop zpívá modlitby... Počasí nám přeje, je slunečno, pod vysokými mráčky se rozhlížíme po okolí, všude krásné kopce Karpatského oblouku, některé asi i v Rumunské Maramureši. Asi 5 km naproti se vypíná Pietroš, nižší jen o 40 m. Kopce jsou nádherně zelené, jinak než u nás nebo v Tatrách. Fotíme se u UA symbolu - trojzubce, jíme a pozorujeme výletníky, mírnější cestou z druhé strany sem vylezly i babičky v ustřižených holínkách. Nám se dolů jde na SPD hůř, ale starost o kola nás popohání, i když je pořád čím se kochat.

Kola zůstala, tak si cestou dolů užíváme sjezdů, jak kdo umí. Nejvíc je z nás vykulená skupina UA cyklistů nesoucích helmy, kola nechali dole u chaty, když to kolem nich šviháme po prostředním hrbu mezi kolejemi. Mně se níž stává osudným výstřih jedné turistky - přehlídl jsem díru a tak předvádím salto, naštěstí do trávy, které dáma vidí asi prvně a je dost vyděšená. Já naskakuju a mizím dolů.

V chatce dáváme pivsona, než nám ho natočí, sledujeme odpadové hospodářství v první zóně parku - bordel včetně petek se hází pod cestu k řece a jarní voda se postará. Kus dole před strážní chatkou je v lese dokonce dost velká skládka.

Před Lazovčinou myjeme v potoce kola, zatímco se Mirka koupe, mě přepadá sračkoblička, to je tu hned...ale po čem? Trápí mě to i druhý odpočinkový den, Enďák nezabírá, dávám dietu a Smektu.

Navštěvujeme jevrejský cin na kopečku, přes zpustlé hroby popsané hebrejštinou je krásný výhled na naše kopce ze včerejška v dáli. Jedeme kus podél Černé Tisy, prašná cesta, podél domky. Potkáváme i šťastnou huculskou rodinu. Koňský povoz, vpředu manželé, ona nakoupila zásoby, on asi v krčmě, pak konve od mléka a vzadu dvě svátečně ustrojené holčičky hrající si s cetkami, které jim v městě koupili, a ze všech vyzařuje ten sváteční den, když opustili své ovce - foťák by to asi zkazil.

Na daču přijíždíme s deštěm v zádech, měli jsme kliku včera. K večeru zkoušíme pohostinnost místního restoránu, obsluha - mladá holka - je silně laxní, táhne se jak mokrý prach. Přináší jídla bez příloh a na žádost o rozepsání účtu reaguje „NIEE!!!, což rozesmává i Němce sedící vedle.

V sobotu ráno balíme a opouštíme Jasiňu tou samou cestou, co jsme přijeli. Je to podél Tisy z kopce 60 km až do Bičkova, tam potkáme manžele s koly z MB, pokecáme u piva a jedeme dál.V Solotvině se jdeme podívat na zdejší zázrak - Slané jezero - tak 200 x 200 m díra po dole, lidí jak na pouti, samý stánek s cetkami. Před domem má demižony i nějaký vinař - patokář, co to ale prodává, se nemůžu dohodnout - dává ochutnat, ale na víno to je dost kalný, na burčák moc kyselý.

Chceme jet podél Tisy až do Chustu a pak zkusit vlak do Čopu, což je asi 17 km pod Užhorodem. V dalším městečku potkáváme u obchodu Ukrajince, který hlídá dítě v mercedesu a je zaměstnán v MB, kravaťák, a zná i pár cyklistů...svět je malej! V další vesnici je v kostele svatba včetně nazdobeného cadilaku osmidvéřáku, z druhé strany obce se zase blíží velký pohřební průvod, za nímž popojíždí řada kamionů - jak to v kostele stihnou je záhadou.

Nejdřív nás zrazuje počasí - slejvák nás důkladně myje a jet v něm 20 km mezi kamiony, nic moc. Na nádraží v Chustu zjišťujeme, že dálkové, pasažírské, vlaky neberou kola a primestské jezdí jen na půl vzdálenosti do dalšího města a dost řídce. Dojedem to na kole, je to tak 200 km. V dešti nic moc, nejdřív Milan podcení kaluž v centru města a skoro se utopí - jako v grotesce. Já zase musím... za městem v příkopu, když na vás z kamionů zvědavě koukají - žádná sláva, ale poslední dávka smekty zabíjí poslední bakterie. Když v podvečer odbočujeme od Tisy do kopečků na Mukačevo, stavíme u motorestu, začínám pomalu jíst a dost to tlačí v prázdným břiše, až se potím. Motorest vypadá nově, sedíme venku a sledujeme partu chlapíků, než jim opečou šašlik, tak vypijí 2 lahve vodky, potřesou si rukama a sednou do dvou aut a odjíždějí po hlavní silnici!! Ze zadního vchodu občas vyběhne kuchařka a brousí si nůž o betonové schody. WC tvoří ohrada za níž čůrají ze stráně z vyššího schodu na nižší + kadibouda asi pro dámy.

Je docela kosa, než nás přijdou zkasírovat, tak se klepu zimou, kopec zahřeje a ve vesnici nahoře pozorujeme, jak obecní pasák zahání kravky (cca 30) přímo na frekventovanou silnici a ony se po prostředku rozcházejí samy domů a nesplaší je ani troubící kamiony.

Jeden hotel míjíme, neb Mirka neslyší, že má z kopce zastavit a tak jdu u odbočky na Iršavu na výzvědy - sedřený cyklista s kýblem na řidítkách mi česneko-vodkovým odérem radí, že motorest je asi 4 km v další obci a na mé poděkování odpoví “To ne já, to Gospodin“!

Motorest je fungl nový, v restauraci večeří zlatá mládež a místní smetánka, ubytování za standardních 70/os, já si teda věci rozbaluju v koupelně, ty zacákaný brašny bych na koberec nedal.

Do hospy jdeme jen s Milanem, Mirka se dává do pořádku, trochu ke konci nezvládala.

Ráno jede napřed, bohužel začíná poprchávat a laxírku chytil zase Milan - zřejmě jsme to dostali z jablečné šťávy Živčuk - chutnala jako perlivý mošt, já si ji koupil na Hovrlu, Milan včera, Mirka ji nepila a nic jí není.

Dojíždíme do Mukačeva, Mirka přestává komunikovat, čekáme na ni 2x, ale vždy jen projíždí a na kraji Užhorodu jen zamává a ač umírala, jede si prohlídnout město. My to točíme obchvatem podél Uže na Berezný, je to ještě 50 km a těšíme se na suchý hotel. Ten je na nádraží v patře, dost bídný, ale sprcha je na chodbě a je tu sucho. Posílám Mirce SMS, kde jsme, odpovídá, že bere na vědomí a ráno ji potkáváme ve stejném hotelu - aniž by se mně večer zahlásila - ideální parta.

Ráno jedem do Humenného každý zvlášť. V Berezném ještě kupuju za poslední prachy flašku a nějaký Slovák mě varuje, že se smí převízt jen litr. Ptám se, jestli to na čáře tak hlídaj - “My to hlídáme“ - slovenský celňáci příšli asi utratit úplatky v hřívkách.

Za hranicí to vypadá trochu víc uklizený, ráz domků je podobný....jo, chybí lidi - na UA straně je všude plno lidí doma, tady jsou všichni asi v práci. Před Humenném sbírám stan a odpo prohlížíme skanzen a náměstí. Vlak nám jede večer, kupé připomíná náladou ponorku, ale domů nás doveze.

POZNATKY: Na bajk už Zakarpatí moc není - všechny lesní cesty jsou zničený od náklaďáků a nikdo je nespravuje. Na silnicích zhoustla doprava, ale i přibylo motorestů, i hlavní silnice jsou docela opravené. Tam, kde nikdo před 10 roky nebyl, jsou davy turistů a za vše se vybírá. Tak příště třeba na pěšárnu po hřebenech, tam je relativní klid. Kurs hřivny je pro nás dobrý, za 100 € dostanete 1120 hřívek, cca 2,20 Kč. Vodka a jídlo v krámě levné. V hotelu mě stála pizza 15 hřívek a žaludeční likér frťan za 25 h. Lépe se zeptat, za to je půllitr vodky!

Říjen 2011 Luboš Andrš

© 2002 - 2018 SAC Bělá pod Bezdězem