Aktualizováno: 30.10. 2011


Ikona SAC

Najdi na www.sacbela.cz



9.01.2017 - Kolumbie 2017 
Ahoj,11.1.17 letím na kolovandr do Kolumbie,případnou trasu(může se změnit) a možná nějaké komentáře a fotky cestou,když se dostaneme k netu,můžete najít na  Facebooku uživatel Luboš Andrš 

L.Andrš

14.08.2016 - Krušné hory,Český les 
Nabízím spolujízdu na polotěžko přes Krušné hory a Český les-trasa hřebenovka Děčín-Domažlice v termínu 28.8 -4.9.16,noclehy většinou v penzionech(spacák pro jistotu s sebou),poslední dva dny v rázovité obci Mrákov,cyklo s místním průvodcem,Koutské pivo a večeře o 3 a více Chodech. Zpět 4.9 vlakem.Zdraví Luboš -kluan@seznam.cz 

L.Andrš

17.01.2016 - Ruská Ruleta 2016 
Ruská Ruleta se letos koná ve dnech 17.-18.června jako tradičně na Ptýrově.   

L.Hoffman

2.03.2015 - Březinský bahňák 
Přihlášky na Bahňáka jsou spuštěny, takže se můžete přihlašovat.  

L.Hoffman

12.12.2014 - Pojizerská bludička 2015 
Pojizerská bludička se koná 24.1 2015. Přihlášky budou spuštěny nejpozději během příštího týdne.  

L.Hoffman

Cykloservis Kafka Mnichovo Hradiště - Jízdní kola z Českého ráje

Kola táhnou na jih, aneb skoro z Benátek (n.J.) do Benátek (Venezia)

  [L.Andrš - SAC Bělá p. B. - 12.11.2008]

Po loňské cestě k Baltu se naše zraky obrátily k dalšímu nejbližšímu moři - Jaderskému. Na vzdálenost je to trochu dál, hlavně tím, že musíme přejet skoro celé Čechy, neb Milan jinak nedal. Je to asi 250 km oproti loňským 80 km, což dává rozdíl - k Baltu 620 km, k Jadranu 800 km. Další překážkou jsou pak mocné štíty Tauernských Alp. Na druhou stranu to aspoň nebude taková nuda jako Pomořanské roviny vloni. Jsme na sebe přísní, takže vybíráme přejezd přes to nejvyšší, co se dá - kolem Gross Glockneru.

Vyjíždíme ve středu 28.6.08 a náš „trefpunkt“ je před restaurací „U Samce“ v Benátkách n.J. ve 13 hodin. Samozřejmě přijíždím pozdě, mou silnici až skoro do Bezna rozkopali. Milan s Pavlem (ten už má v nohách 100 km z Frýdlantu) čekají a po prvním pivu vyrážíme. Je dost vedro, po rovině přes Lysou a Č.Brod to jde, pak začínají kopečky kolem Prahy, kterou obloukem objíždíme. Stavujeme se na pivu, podruhé vedle pivovaru v Popovicích - kozlové nejsou vidět, zato je tu díky satelitním městečkům dost hnusný provoz i na užších silnicích. Za Kamenicí spadáme k Sázavě u Lešan a škrábeme se do kopečků  k Neveklovu, kde si dáváme opulentní véču, snažíme se vykrmit za naše, eur máme každý 400-500, tak se futrujeme do foroty. Bohužel ztrácíme hodně času a jediné campy v okolí jsou u Slap, což je z kopce a ze směru, tzn. ráno znova zpět. A tak za šera nacházíme útulek v lesíku, kde nás večer a ráno straší zřejmě teplý srnec (jinak si nedovedeme zvuky, které vyluzuje, vysvětlit), asi jsme mu vlezli do teritoria...

Ráno pokračujeme na Sedlčany, kopce jsou táhlé a v hojném množství a s protivětrem nás docela štvou. V Sedlačanech na náměstí dáváme snídani z nakoupených potravin a hygču v kašně. Kopce jsou až za Milevsko, cestou míjíme Lobkowiczský pivovar ve V.Chlumci a k Písku je to z kopečka. Prohlížíme historické jádro a nábřeží se sochami z písku a po chvilce kufrování vyrážíme směr Bavorov. Cestou obědváme v Putimi a prohlížíme zvenčí strážnici a mostík z natáčení Švejka. Před Bavorovem provádíme v rybníku komplexní očistu a po pivu na náměstí v Bavorově vyrážíme do prvních šumavských kopců. Za Prachaticemi nás čeká ten nejvyšší - Libínské sedlo (800 m). Pak už je to brnkačka a kopeček za obcí Volary nás nemůže zastavit. Těšíme se na véču a pivo na Soumarském Mostě v místním vodáckém campu. Je zasloužená, máme přes 130 km a ač se nám zdá, že  už nemůžeme, byl to dobrý trenink na Alpy. Druhý den bývá vždycky nejhorší. V noci je dost kosy i komárů od vody.

Ráno jsme vděční za sluníčko (spíš vedro), chlácholíme se, že z hranice by to mělo být k Dunaji z  kopce. Poslední nákup zásob na Lenoře a směr Strážný… Pavel, poučen, že zima v Alpách by mohla být ještě větší než na Soumaráku, si u posledních Vietnamců kupuje „dlouhé“ kalhoty (sahají mu asi 20 čísel nad kolena), a když se v nich pak producíruje v Rakousku v campu, dostává přezdívku Pancho.... Od přechodu ve Strážném to stoupá nahoru, pak několikakilometrový ďábelský sjezd do údolí, pak zase nahoru a takhle celý dopoledne, jsme rádi, že před polednem sjíždíme poslední  kopec k Dunaji. V Pasově je šílený vedro, prohlížíme nábřeží a pomocí Milanovy GPS se vymotáváme k Innu. Cyklostezkou kolem řeky projíždíme vysokoškolským areálem a kalné a silně vzduté vody Innu přejíždíme na první přehradě kaskády. Stav vody je neklamnou známkou tání sněhu v Alpách, asi na nás nějaký zůstane. Burácející vody přehradou úplně třesou... Svačíme na protějším břehu a další cesta už vede po Rakouské straně. Cestou míjíme několik přehrad, místy jedeme podél jezera, někdy vysoko nad řekou, moc velké kopce to nejsou, jsme po ranní Šumavě docela rádi. Dáváme první pivo za eura ve výletní restauraci a zase dál... V docela romantickém městečku (Scharding) si dokupujeme zásoby, část většinou na místě likvidujeme kvůli málu místa v brašnách. Je pátek odpoledne a stezka se klikatí mezi statky, kde nabízejí mošt nebo podmáslí, kolikrát projíždíme mez lavicemi výletních restaurací, jedna je plná veselých cyklistů držících se za ramena a řvoucích hrdelními hlasy nějaké písně. K večeru dorážíme do Brannau, prý rodiště jednoho čalouníka - zloducha, radši se nevyptáváme, kde se narodil, neb jak trefně řekl jeden z nás “největším problémem Austrijců je dokázat, že Mozart byl Rakušan a Hitler Němec“. GPS nás dovede přes město (na náměstí to žije, tam by se měli jet podívat Boleslavští radní, jak oživit Staromák..) do campu, je mezi stadionem a dálnicí a zápas právě začíná. Zjišťujeme, že poplatky v campu jsou přístupné naší kapse - 5e osoba a 3e  stan, pereme si zpocené dresy a po véče dáváme pivsona. V noci je teplo, pouze auta z dálnice a část fanoušků, kteří se přesunuli po zápase do hospy campu, ruší naše sny.

Ráno se vracíme k řece, je sobota a tak cestou v Lidlu dokupujeme zásoby, stačí za 5-10e na den, ceny jsou jak u nás, chvála eurospolku a řetězcům, co nás živí! Cykloška vede podél přehradního jezera, pak se zvedá od řeky a na odpočívadle u silnice koukáme na soutok Innu se Salzachem, ke kterému sjíždíme v Burghausenu. Pak zase  nahoru (v dálce jsou už vidět zasněžené vrcholky Alp) a zase dolů, přejíždíme most (a také hranici SRN) do Titmoningu. Po chvilce na pěkném historickém náměstí, kde místní hasiči předvádějí stará hasičská auta pokračujeme zvlněnou krajinou k břehům Tachingerského jezera. Je dost dlouhé, odhaduji 20 km, my ho po polední koupačce (museli jsme nakonec za 2e na pláž) asi v půlce opouštíme a odbočujeme na Traunstein, který je na úrovni Salzburgu a za dálnicí začínají Alpy. Z Traunsteinu nás vyvádí GPS nejkratší cestou - jenže přes kopec vysoký přes 700 m - a my po úžasném výhledu na kopce, které nás čekají, sjíždíme zase dolů do 400 m a pokračujeme údolími. Kolem nás pomalu rostou kopce a my si jedeme v pohodě údolím, lázeňskými městečky. V jednom (Veisbach) si dáváme gáblík (kdo by si nedal), docela velký šnitzl s hranolky za 6e a pivko za 2,5 nám spravují chuť, a když za městem sjíždíme do soutěsek k Saalachu, máme dobrou náladu. Následuje trhák na Steinpass (606 m), tunelu za ním se vyhýbáme objíždkou a před dalším uhýbáme do Unkenu, kde se nám zamlouvá camp na farmě na  kraji obce. K farmě je přistavěna budova s pokoji a sociálkami v přízemí. Na louce jsou asi dva caravany, jinak jsme jediní hosté. Pivo nemají, tak jdeme po vybalení a hygče do nóbl restaurace ve vsi - za 3e. Noc je zase teplá a božský klid - silnice není skoro slyšet.

Ráno pokračujeme podél Saalachu na Lofer, údolí je až kýčovité, všude kolem jsou zasněžené čepice dvoutisícovek, kolem se pasou krávy, jak se mění farma, se pozná podle vrátek na péro, aby krávy neutekly, nebo roštů. V Maishofenu uhýbá Saalach doprava do kopců a my před polednem přijíždíme k jezeru v Zeel am See. Házíme koupačku, je dost svěží voda, ale je teplo, tak to neva. Máme mít odpočinkový den před útokem na Grosglocner, jehož majestátné štíty vidíme přes jezero. Nemáme zásoby  na zítra, tady neděli držej a na zítra nemáme papu, a co v horách bez jídla? Pokračujeme vpravo podél vody do města, na to, jak je to úzký, tu vede silnice, trať, stezka pro cyklo a těsně u vody i pěší (a to je pod tím ještě tranzitní silniční tunel). Město nás vítá luxusními hotely, turistický ruch tu je na prvním místě - jenže tady ve středu města ne pro nás - cyklobaťůžkáře... Hlad zaháníme kebabem u štaflu taxi a přes starý známý Salzach v Brucku vyrážíme nahoru na GG. Poslední camp je v Fuschu, asi 6 km do pohodového kopečku, silnici lemují horské chaty s nápisy „Biker Wilkomenn“ - myslí tím motorkáře. Kolem nás nahoru dolů jezdí auta, motorky i cyklisté. Je půl čtvrté a nám se nechce někde ležet ve stanu, a tak si říkáme, že to zkusíme - na mapě těch asi 26 km vypadá přímo idylicky a Edelweisspitze skoro na dosah. Vyrážíme, nějak bylo... Silnice se zvedá, kopec přituhuje, těch 12 % to asi má, záhy jsem na trekáči na posledním převodu, brašny jsou znát. Po 6 km je tu Freleifen a dálniční katry - za průjezd GG Alpenstrasse se platí - auta asi 28e, motorky o 10 míň, kola jsou zadara. To už jsme přes 1100 m a co serpentina, to ukazatel výšky - někdy jen 50, někdy i 150 m. Jediná zastávka je motorest, u pramene si doplňujeme bidony, všecko na sobě mám propocený, sníst sušenku a rychle dál, než to na mně vystydne - sluníčko svítí pořád, ale teplo tu už moc není... Zase nekonečné serpentiny a výhledy do údolí, odkud jsme ráno přijeli, i na okolní třítisícovky, z kterých se občas řítí lavina do údolí. Dávno máme pod sebou Sněžku i kopce, na které jsem vylezl v Rumunsku. Je skoro sedm hodin, sluníčko zapadlo za mraky, je nějak pošmourno, kolem jsou už dávno závěje, z kterých čiší chlad. Na chatu pod Edelweiss je to občas 14 %, tak kus tlačím a cpu do sebe tyčku, kolem se prohánějí svišti a piští o sto šest. Kluci už jsou na vyhlídce u hotelu a křičí, ať se radši nejdu podívat, co nás ještě čeká. Při stoupání na nejvyšší bod této části ve výšce 2405 m to vidím - silnice se klikatí dolů a mizí v tunelu, nad ním je ještě jeden - náš cíl - Hochtor-Horní vrata ve výšce 2504 m - má to být ještě 6 km. Všude závěje sněhu, dávno mám bundu, projíždíme kolem chaty před Mittertorllem, je zavřená, já se jdu podívat naproti, kde je muzeum výstavby GG H.Alpen Str. Je otevřeno, nikde nikdo,  vybíhám do patra a spouštím čidlo a audio - pravou horskou vichřici, u stolu sedí horalé - figuríny a já si připadám jako ve strašidelném zámku. Padám radši ven, je tam sakra zima, kluci se už přioblíkli, trochu poprchává, v dáli hřmí a my makáme jak o život. Poslední tunel projíždíme v 8 hod., začíná pršet a my se spouštíme na druhou stranu. Žebráme v prvním hotelu o nocleh, je plno, tak pokračujeme pustou horskou krajinou v mírném dešti, už nejezdí ani motorizovaní výletníci. Divně tu vypadá kruhový objezd s odbočkou na Franz Josef-Hohe, FJ vyhlídku na GG, my ji zamítáme, máme jiný starosti, asi po půlhodině se objevují „katry“ výběrčích z druhé strany a taky horské chaty. V první nás přijímají za 25e i se snídaní. Paní nám stele a hudrá, majitel tlumočí Milanovi do angliny, že nadává, že nás vzal,a my zjišťujeme,  že jsou oba pěkně namazaní. Po vybalení a hygče jdem dolů. Sedí tam ještě se svým kumpánem, je jim všem kolem 65 a neděli řádně zapili. Ještě dostáváme párek, dáváme 2 piva a od šéfa frťana, chvíli se bavíme, já ruce - nohy, ale únava nás zmáhá. Postele jsou kurevsky měkký, ale spíme jak zabití.

Ráno si užíváme pohodlí hotelu i krásnýho výhledu z balkonu na sluncem zalitý GG, za chvíli je v mraku, kdo zaváhal, nevidí nic. Spí tu i parta italských motorkářů a Milan jim musí vzbudit majitele, kteří usnuli, zmoženi chlastem, na lavicích v lokále. V 8 hod. máme snídani na stole a žereme, jako kdyby jsme byli 5 dní na cestě - hlad nemáme do oběda. Loučíme se a spadáme šílenej krpál do Heligenblutu, kde jsme měli dneska spát v campu. Takhle jedeme dál podel říčky Moll, ta v Iselsbergu (965 m) odbočuje vlevo na Villach a my  do kopce na sedlo nad ním (1204 m) a zase dolů do vedlejšího údolí. Na kraji Lienzu se dáváme údolím vlevo podél Drávy až do Oberdrauburgu. Je poledne a my zase hodujeme před zdejší Billou, přežraným se nám pak blbě jede přes sedlo do Kostschasch-Mauthen (706 m), je hnusný dusno a tady se s námi Alpy důstojně loučí posledním sedlem – Plockenpass (1360 m). Nejdřív se vyjedou serpentiny, pak průjezd údolím silnicí krytou proti lavinám a stoupání k chatě, kde začíná bouřka a déšť. Stojíme tady s motorkáři a nějakými rybáři pod přístřeškem, cucáme pivo a začíná nám být zima. Asi v 5 hod. se průtrž umírňuje a můžeme konečně vyjet - místy tunelem, místy lavinovým krytem na italskou celnici, kde je nejvyšší vrchol PP. Zase se spouštíme dolů, serpentiny se zatáčí v tunelech a padáme dolů a snad za hodinu jsme v Tolmezzu, které je asi ve 400 m, i když kolem jsou vysoké kopce (1900 m). Spíme v campu v Allesu u jezera Cavazzio, je to tu děsně romantický - nemít v nohách ty kopce a nepršet.

Ráno sjíždíme do úplné roviny, přejíždíme řeku Tagliamentto, která má asi 5 řečišť a zabírá skoro celé údolí, a řítíme se na Udine. Tam omrkneme náměstí se starobylou univerzitou, najdeme nádraží a pospícháme k moři. Na výpadovce ještě baštíme u diskontu, přecházím z piva na červený krabičák - ředím si ho do bidonu s vodou a tak cesta ubíhá vesele, i když nás dost šílený provoz na státovkách od rána dost štve. Cestou si ještě prohlídneme město - pevnost do tvaru hvězdice (něco jako Terezín), místo náměstí obrovský appelplatz. A pak už nás nic nemůže zadržet, moře je na dosah, asi 25 km. Konec cesty do našeho vysněného Grada vede po uměle nasypané hrázi dlouhé přes 5 km. Na náměstí v Gradu to vypadá jak v jihočeské vesnici, jen ten rybník je větší a kotví na něm rybářské lodě. A za rohem u řady hotelů na hlavní městské promenádě už bouří OPRAVDOVÉ MOŘE! Máme v nohách rovných 800 km! Hledáme místo na koupání, ale všechno je tu obšancované placenými plážemi a tak se radši ubytujeme v campu přímo u moře - je to za jedny prachy. Rychle postavit stan a hurá do moře. Jenže to někam uteklo, za pláží je jakási bažina, kde nakonec najdeme mělké moře (tak po kotníky) a v jakési prohlubni - louži se symbolicky vyrácháme. V campu jsou většinou důchodci, lidé tu korzují po pobřeží nebo se snaží běhat, ale málokdo se koupe - ono není skutečně kde. Ráno voda přiteče, k poledni zas zmizí,odpoledne to samý - i hotely na korze v dáli jsou na suchu, 50 m od moře. Z žalu nakupujeme v supráči krabičák a kalíme hluboko do noci - druhý den si nás všichni zvědavě prohlížejí. To byla asi poslední teplá noc, kdy se dalo sedět pod piniemi.

Ráno se zatahuje, nad mořem jsou černé mraky a blesky sviští oblohou. Občas jsou přeháňky, ležíme ve stanech a bavíme se dotazy “Už ti tam taky teče?“. Odpoledne vyrážíme v mírném deštíku do města, za odměnu si dáváme rybku, hledáme nějakou skromnou hospu a nacházíme u přístavu, posedávají tu místní a pokřikují na rybáře. Za 3 mřenky s chlebem a půllitr vína nás stahují z kůže - 51euráčů. Ale rybka musí být! Večer zase zapíjíme čůčem a litujeme, že nám ten vlak jede až v sobotu. Je středa, my si mysleli, jak si budeme užívat u modrého moře - vypadá idylicky - ale jen na těch poutačích k jednotlivým campům..

Druhý den už to psychicky nevydržíme, a když v poledne přestane na chvíli pršet, vyrážíme na Terst - pršet začne sotva projedeme branou. Asi dvě hoďky jedeme v hustém dešti, ale je to pořád lepší než hnít zaživa u bažiny v campu. Za Monfalcone se počasí lepší a před Terstem vylézá sluníčko! Všude na obzoru kotví lodě směřující do přístavu a je tu skutečné, rozbouřené moře. Nejsou tu však pláže, jen na nábřeží sprchy a schody do moře. Prohlížíme hlavní náměstí s pojišťovnou Lloyd, staré město a vracíme se zpět. Spíme v pěkném campu před Monfalcone, jen ta byrokracie při vstupu - trvá to snad třičtvrtě hodiny, než vyplní všechny kolonky na dotazníku.

V noci zase prší, tak  v pátek ráno balíme mokré věci s tím, že se musíme dát někde před zítřejší cestou vlakem do pořádku - nejlépe přespat v nějakém penzionu. Cestou pořád krápe a jediné rozptýlení je památník 1. sv. války v Redipuglia - monument s kopiemi zákopů, pomníky jednotlivým zbraním (i cyklistům!), nad mosazmými deskami označující jednotlivé pluky o rozměru 0,6x5 m by zaplesal leckterý Rom - tady si toho nikdo nevšimne. O kus dál je hřbitov spojenců a vedle nepřátel - mezi Austrijci je i mnoho českých jmen. A zase v dešti dál, krásně je, až když hledáme po ulicích Udine nějaký přijatelný nocleh. Pod 3 hvězdy to nikde není, takže se nakonec utáboříme 5 km za městem na nevyužité parcele průmyslové zóny. Děláme si pelíšky ve vysoké trávě, noc je bez deště, ale ráno snad ze všeho vyklepáváme slimáky.

Když Pavel hlídá kola v mramorové nádražní hale a  já s Milanem sháníme, odkud to jede, vidíme pak to, co on ne - z našich kol se rozlezlo asi 15 slimáků, něco lidi rozšlapali a něco leze po stěnách. Pár jich vylezlo i na perónu, tak jsme rádi, že přijel náš „Allegro Stradivári“ z Benátek do Vídně. Přes Tolmezzo, Vilach - pak to už přestáváme sledovat, spíš sledujeme reakce na zápach našich zmoklých svršků a zpocených těl, takže jedeme sami v coupé - mohli jsme ušetřit za místenky. Přes bájný Semerink dojíždíme v pět odpoledne na Wien-Süd, takže to máme přes celou Vídeň na výpadovku na Stockerau, což zdoláváme za hodinu. Na kole v Prátru se točí brankář Čech, začíná MS ve fotbale. I v  Schwarzwaldu jsou kopečky, takže na hranici v Hatích jsme po 100 km v 11 hodin, je tma, vítá nás „český cirkus“, jinak to nazvat nelze.Na kraji Znojma nacházíme hospu, kde ještě vaří, a na noc zalézáme do jakéhosi roští u vedlejší silnice.

Ráno snídaně u pumpy, prohlídka budícího se Znojma a jedeme naproti Zuzaně, která nás nakládá v Moravských Budějovicích, čímž naše anabáze po 1150 km a deseti dnech  končí.

 

© 2002 - 2018 SAC Bělá pod Bezdězem