Aktualizováno: 30.10. 2011


Ikona SAC

Najdi na www.sacbela.cz



9.01.2017 - Kolumbie 2017 
Ahoj,11.1.17 letím na kolovandr do Kolumbie,případnou trasu(může se změnit) a možná nějaké komentáře a fotky cestou,když se dostaneme k netu,můžete najít na  Facebooku uživatel Luboš Andrš 

L.Andrš

14.08.2016 - Krušné hory,Český les 
Nabízím spolujízdu na polotěžko přes Krušné hory a Český les-trasa hřebenovka Děčín-Domažlice v termínu 28.8 -4.9.16,noclehy většinou v penzionech(spacák pro jistotu s sebou),poslední dva dny v rázovité obci Mrákov,cyklo s místním průvodcem,Koutské pivo a večeře o 3 a více Chodech. Zpět 4.9 vlakem.Zdraví Luboš -kluan@seznam.cz 

L.Andrš

17.01.2016 - Ruská Ruleta 2016 
Ruská Ruleta se letos koná ve dnech 17.-18.června jako tradičně na Ptýrově.   

L.Hoffman

2.03.2015 - Březinský bahňák 
Přihlášky na Bahňáka jsou spuštěny, takže se můžete přihlašovat.  

L.Hoffman

12.12.2014 - Pojizerská bludička 2015 
Pojizerská bludička se koná 24.1 2015. Přihlášky budou spuštěny nejpozději během příštího týdne.  

L.Hoffman

Cykloservis Kafka Mnichovo Hradiště - Jízdní kola z Českého ráje

Odesseya 2009 aneb z Košic do Odessy na kole za 9 dní

  [L.Andrš - SAC Bělá p. B. - 6.08.2009]

Cesta k našemu třetímu moři začíná tradičně srazem a pivem před hospou U Samce v Benátkách, vyrážíme tři - Milan Jílek, já a Pavel Burgr. Cestou se kazí počasí a v Kbelích začíná pršet, takže než dojedeme na Wilsoňák, jsme docela mokří.
Po nalodění kol se zabydlujeme v lůžkovém coupé pro tři, sušíme, večeříme a daří se i spát, takže první zastávka, kterou ráno vidíme, je Východná ještě před Tatrami. V 7 hod. nás vlak vykládá v Košicích a za půl hoďky už dupeme sviňský kopec výpadovkou na Michalovce. Kopce jsou ještě dva, poslední Dargov hlídají z obou stran tanky T34 a na vršku je pomník z konce války. Dál už jsme celkem v rovině a při průjezdu Sečovcemi i v Indii tolik cigošů pohromadě jsem nikdy neviděl. Hlavně nejsou tak vypasený jak u nás, prostě Indové.... Michalovce, Sobrance a po 90 km jsme asi ve tři ve Vyšném Německém a míříme na přechod, kde si musíme sehnat dodávku, která nás převeze - kola a pěší tudy nesmějí. Za 5 eur na hlavu nás převáží Ukrajinec VW Transporterem, pašující nějaké radiátory. Na slovenské celnici mu odečítají tacháč a kontrolují stav paliva v nádrži - na Ukrajině je nafta za polovic, tak chrání svůj trh. Jde to kupodivu hladce, UA se vyzná, podmazává celníky a vyhazuje nás za celnicí.
Dojíždíme do Užhorodu, směňujeme prachy - za 100 eur dostaneme 1050 hřívek. Pěkně se zatahuje, a tak slejvák přečkáváme pod pivním stanem před hospodou a ochutnáváme místní pivo a boršč - je kupodivu studený, s okurkami, vejci a koprem. Po dešti pokračujeme přes město na Mukačevo (35 km) a seznamujeme se s místními rozbitými silnicemi. Tahle je E50 1.třídy a kus se mění na čtyřproud, váháme, zda po ní můžeme, ale když potkáváme koňský povoz jedoucí v protisměru, jedeme v poklidu dál, ke konci je to otrava, dlouhá rovina,silný provoz… Zkoušíme asfaltovou stezku pro pěší a cyklo vedle, ale je plácaná asi lopatou, nedá se po ní jet ani na horáku. V Mukačevu jsme až k osmý, takže jsme rádi, že nám v prvním hotelu Karpaty u mostu ve středu města nabídnou pokoj za 150 hřívek, kola zamknou na chodbě... Za našich 130 Kč na hlavu to nemá chybu, je tu sprcha, WC, smýváme pot a prach prvních 130 km a už za šera jdeme na náměstí na véču.
Kola nám nikdo neukradl, tak ráno projíždíme po kostrbaté dlažbě, která snad pamatuje Kohna a Roubíčka ze známých židovských anekdot - teď se úzkými uličkami valí silný provoz, jsme rádi, že jsme venku na výpadovce na Iršavu. Cesta vede zvlněnou krajinou, ve vesnicích na výšinách nabízejí různé výpěstky a ulice se zde jmenují bulvár Mira, Lenina ap... Omylem zajíždíme do Iršavy, musíme se 4 km vrátit, sjíždíme dolů a konečně jsme na silnici podél Tisy a rumunské hranice. Začíná otravná rovina, docela vedro, stavujeme se v Chustu, koukám, jak pokračuje stavba kostela na náměstí, už ho budují asi 17 let ... a tak 10 ještě budou! Cestu si zpestřujeme koupáním v Těresvě, přítoku Tisy, a k večeru se nad Rumunskem objevují černé mraky, které míří na nás. Zachraňuje nás motel ve Velkém Byčkivě, sjednáváme nocleh (zase za 50/os) a strhává se bouřka, blesky lítají až  to duní ... Hospu obsluhují dvě mladý Ukrajinky, ale patří nějakýmu Čechovi, venku stojí dva terénní mercedesy s číslem skoro jako mám na autě já, asi zde pořádají safari pro bohaté Čechy. Pivo je za trojku, tedy našich 7,50. Dáváme jich šest a ráno se nám nechce moc vstávat.
Přesto už v 8 hod. šlapeme do hor. Podél Tisy, kopečky jsou milým zpestřením, fotíme se u geostředu Evropy, policajti za ním kontrolují dokumenty, ale v druhém směru, prý až pojedeme zpátky. NEPOJEDEME!! V Rachově kupujeme pořádnou automapu, mý dva listy z atlasu Europy přestávají vyhovovat. Prohlížíme město, všude plno lidí, trhovci i Moraváci na kolech - projeli Zakarpatí a  vracejí se domů. Počasí se začíná kabonit, místy mokrá silnice, pořád stoupáme, ale v Jasině, hlavním městě Huculské republiky (jak hlásá cedule před městem) už se klube sluníčko. Je to tu takový odvar Špindlu, horské středisko, dáváme zmrzku a přes Lazovščinu krásnou horskou krajinou se škrábeme na dnešní metu (a nejvyšší bod celé cesty) Jablonický průsmyk (931m) -fotky a vrcholové pivo. Je k třetí odpo a v krásném počasí sjíždíme dolů, krajina jak zahrádka a přes Tatariv se v podvečer dostáváme do Jaramče, na kraji je dost chat, dál už jen sochotel, nakonec se ubytováváme v Deljatinu, ještě nedodělaný rodinný motel “Magnát“, nejvíc práce dá dojednat úschovu kol dovnitř, nakonec souhlasí, že si je na noc dáme do chodby. Zase prší, ale málo, zato v noci pěkná bouřka.
Ráno vidíme okolní hory pěkně zatažené, tak vyjíždíme po mokrých silnicích s připravenými pláštěnkami. Cesta do Kolomji (35 km) vede po horší silnici a je lemována zemědělskými vesnicemi, jede se tu příjemně, v Kolomje je šílený provoz a začíná nám rovinná etapa, nuda, šeď ... a ještě provoz jako prase - jedeme při kraji, který je zvalchován od náklaďáků, občas, když kamion nekompromisně zatroubí, tak uhneme na šotolinovou krajnici, po které jezdí mísní cyklisté na ukrajinách. Zadek i ruce dostávají záhul, hlava taky - někdy je vidět i 10 km roviny dopředu. Cestou jen pár městeček, vesnice se skrývají někde na konci prašných cest - odboček s cedulemi končícími na ..ivci, Klačkivci, Bobkivci, samej rodinnej klan a podle něho ves.  Těch asi 80 km do Černivců, velkého města s letištěm na pomezí UA, RO, MO jedeme přes 5 hodin a místy to po rovině uprašuje. Stavíme až za ním na pivo a kvas, je k šestý a chceme ještě chvíli jet. Po sedmý se mám zdá docela šero a dohadujeme se, že jsme asi v jiným časovým pásmu a je asi už po osmý. Nocleh nacházíme v dobře utajeném motelku v Novoselicii, kam nás poslali z hlavní silnice dobří lidé. Jsou tu dva Češi, jedou taky k Černému moři, ale až na Krym. Milan s Pavlem jdou po véče spát a já si s nima dávám ještě pivo a házíme cyklo cestovatelskou latinu. Diví se kolik denně točíme, oni tak stovku a ráno vyjíždějí na 11tou...žádný násilí.
Ráno už se nevidíme, oni jedou přes Moldávii, které my se vyhýbáme kvůli předpokládaným potížím s celníky a nejistou situací jak v samotné Moldavě, tak v  odštěpené Podněsterské republice. Najíždíme na hlavní, čeká nás přes 30 km v silným provozu, jsme v Bukovině a krajina je samý hup - kilák dolů, to samý nahoru, po pátý to už leze krkem, zvlášť když dolů to nejde úplně „pustit“. Co chvíli totiž přejedeme ležícího velblouda - jinak se hrbům, vzniklým zřejmě bržděním náklaďáků na měkkém asfaltu, nedá říci.
Konečně odbočujeme na „dvojku“ - provoz minimální, silnice trochu horší a pěkný vedro. Tak vítáme v Kelemencích pivní stan Baltika s klasickým sortimentem - pivo, kvas a sušený rybky. Ochutnávám ode všeho a odrážíme dál. Kolem zase samý „sela“ s koncem na ..ivci a před jednou takovou vesnicí nás chytla bouřka, zatáhlo se, vichr a kolem mlátí blesky, což v otevřené krajině nic moc. Dojíždíme k pumpě, ze které vítr serval kus střechy. Když déšť trochu poleví, přemísťujeme se dál do vesnice, kde na schodech před místním kulturákem čekáme snad hodinu a půl. Už nás to nebaví, a když to vypadá na konec, oblékáme bundy a jedeme dál. DoMogiliva, kam chceme dojet, je ještě daleko. Milan vytahuje pončo, zakoupené speciáně na tuto cestu, a my za ním propadáme záchvatům smíchu, stejně jako kolemjdoucí - Široko ze stínadel by blednul závistí. Dojíždíme na křižovatku před Sokirjani a dozvídáme se od pumpaře, že do Mogiliva jedině přes Novodnistrovsk, kde je přehrada, a pak podél řeky po nové panelce -  stará cesta vede přes Moldávii.
Cestou se Pavlovi málem nevyplatilo, že se nedrží grupy - místní chuligáni v ojetém fáru ho předjedou a hodí mu brzdu, jen tak tak se stačil vyhnout, co by se dělalo s rozbitým kolem napůl cesty, těžko domyslet...
V Novodnistrovsku to zase vypadá na déšť, poprchává, tak se ptám po gostinici (hotel), ale prý ho tu zrušili. Dva chlapíci, popíjející před místním restoránem, nabízejí sehnat ubytování v soukromí, horlivě mobilují - mají to tu prý skoro zadarmo. Zatím večeříme trochu divně chutnající maso, já pak jdu s jedním z nich do nedaleko stojícího věžáku (prý tu byl dřív v jednom patře ten hotel) obhlídnout byt, kde nás nechá přespat. Schodiště vypadá jako věrná kulisa  bitvy o Stalingrad a kdybych nepotkával normálně oblečené lidi, asi bych prchnul. Byt v 3. etáži je strašný, prkenná podlaha, puch, čůránky a koupelna jen s umyvadlem na heslo. Když mi majitel nabízí čestvě navařený boršč, zaprášené talíře a 3l sklenici kyselého mléka na lednici, chce se mi zvracet. Vracím se k hospě, ani na chodbě nefotím, spíš si foťák držím. I kluci na mně poznali, že jsem viděl něco strašnýho, tak jsme rádi, že si majitel, který za chvíli přišel, začal klást podmínky, odmítáme a přemýšlíme, kam dál. Ještě nás chce ubytovat místní šedá eminence, chlapík v safari hadrech, na krku rozlamovací známku, během zábavy u stolu místních nechává několikrát kolovat svůj průkaz OMON - byl v Kosovu a žije z toho asi dodnes. Prý přespíme u něj, ale kola musíme nechat na hlídaném parkovišti uprostřed města, jen za plotem. Odmítáme, on se uráží a my jedeme dál na Mogilev - je to 45 km.
Už je šero, tak když za přehradou na louce vidíme stát stany a různé přístřešky, zkoumáme terén. Vybíráme si velkou rodinu s dětmi a já se jdu zeptat, zda si vedle nich můžeme postavit palátky. Stavíme stany, kola doprostřed a za chvíli se na nás přišel podívat celý klan, veselá paní to zkouší anglicky a ptá se, jestli jsme se učili rusky. Říkám, že nemnožko, Rusové jsou pro nás „záchvatčiki“. Po chvíli odpoví, že pro ně taky a zvou nás na čaj. Bavíme se o všem možném směsicí jazyků, dostáváme i domácí víno, samohon už prý vypili. V noci toho moc nenaspíme, okolo všichni pařej, disko je to nejmenší, ale různý sirénky a jiné elektronické  ...íčoviny by neměli Uačkům vůbec dávat do ruky!
Ráno začíná příjemně koupelí v přehradě Dnistru, ale všichni máme sračku - asi včerejší maso. Nejúčinnější je zacpat si zadek sedlem a vyrazit na Mogilev - je to do svinského kopce, vedro už od rána. Potíme poslední vodu, naštěstí nahoře je vesnice i s krámem, tak se další cesta podél řeky zdá idylická. Bohužel, zákaz vjezdu do pohraničního pásma nás vyhání zase na kopec, sjezd k říčce a zase krpál - v Mogilevu - Podolském jsme v poledne, na tachometru 45 km.
Po obědě u krámu krpál z města a zase houpáčky. Jako zázrakem se vyhýbáme černé bouřce na obzoru, nejdřív před námi, pak z boku kdesi nad Moldávií a pak už hřmí za námi. Končíme v Tomašpilu, je zde gostinica, typické Rusko 60. let. Při přihlašování musím uvést celé jméno, tedy Lubomir Jozifovič Andrš, paní pak pečlivě odšorubovává tři kulatá razítka a oráží účet, zatímco její tlustý, asi 40letý synek si drbe hlavu nad našimi SPD pedály. Kola máme na chodbě, spíme 2 a 1, pokoje pro inostrance jsou opraveny, nové dveře, sprcháč a  WC. Ty, ve kterých bydlí místní, jak můžeme vidět otevřenými dveřmi, jsou daleko horší. Kluci chytají na pokoji prvního švába, naštěstí i posledního, pereme dresy a před hotelem  stojí pivní stan, tak kam jinam. Strejcové si v přilehlém koloniálu kupují butilky vodky a konzumují je u stolu - asi je to jeden majitel a ceny alkoholu (i piva) jsou v krámech i hospách zhruba stejný. Kolem městečka jsme viděli nekonečné lány obilí a chlapi zde nejsou  hubení horáci z Karpat, ale blonďatí pořízkové. Když chceme v deset spát, začíná vedle dýza a končí zase až ráno v 5, hoši pod mým oknem se hlučně baví, dopíjejí lahve a rozbíjejí je o hotel, co na tom, že je pondělí.
Ráno je všude po městě plno střepů, nestačíme se vyhýbat. Cesta do Vapňarky probíhá hladce, pouze Pavel se po 15 km bouří, má srajdu a nemá prý z čeho šlapat, tak ve vsi „krmí sračku“ salámem a pivem, zatímco nás obdivují místní dorostenci, kteří už po ránu u obchodu polévají jazyk pivem - zase jim nejdou do hlavy SPDa.
Na Križopil jedeme už po silnici dvojce, na mapě žlutá, dál chceme jet přes Kodymu, ale na jedné křižovatce nás zláká ukazatel Čečelnik 45, Balta 60 - to je náš dnešní cíl! Když za vedlejší vsí silnice končí a začíná jen prašná, jako u nás do lesa, fotíme se ze srandy u totemu Čečelnický rajon. Po pěti km potkáváme stádo krav přes celou silnici a po dalších udrncaných km ves Lugy - naštěstí je tu hospoda, ale silnice ne, jen do kopců středověká dlažba. Místní si vyjíždějí cestu vedle po poli, fakt to po hlíně míň drncá, pak začne kus nějakého poasfaltovaného štěrku, cáká to všude a nejde to dolů,. Když už si zoufáme, začne senzační, hladký asfalt! Hned točíme skoro 30, bohužel jen 2 km, pak zase šotolina. Až do Čečelniku, typického městečka divokého východu s jednou (asfaltovanou!) ulicí a podél obchody, kafe-bary a 4* hotel(!), ve kterém se ubytujeme. Dnes jen 100 km. Chcíp tu pes, ani točený pivo tu nikde nemají, tak jdeme brzy spát, je pořád dusný vedro.Čtyři * znamenají pokoje s vyřezávanými postelemi, ale sprchou a WC na chodbě, zezadu se to ještě dodělává a v budoucí rozestavěný restauraci máme přes noc zamčený kola.
Ranní scénář se opakuje - cesta za městem končí a šotolina nás trápí ještě asi 20 km, než končí Čečelnický rajon, na totem jim píšu tužkou “Duraki“ a konečně se můžeme rozletět po jaktakž pěkném asfaltu, zase dlouhé houpáky, potkáváme se až na kraji města Balta, kam jsme  chtěli dojet včera. Napájíme se, krmíme (Pavel sračku) a pozorujeme vojcly v maskáčích, jak si někudy zadem chodí z kasína pro pamlsky. Docházejí nám hřívky, tak si měníme za 50 eur, za tu stovku z Užhorodu jsme dojeli až sem, asi 200 km od Odessy.
Z typického provinčního městečka v údolí u říčky Kodymy se škrábeme na kopec, kolem zvlněné lány obilí a my se řítíme v hnusným vedru zvlněnou náhorní pustinou. Konečně po dvaceti km vidím ves, ale první domy jsou bez oken a dveří, ves duchů, až další vypadají obydlený, leč obchod je až za dalších asi 7 km v Žerebkovem - jako by se tu zastavil čas, povozy s celými rodinami přijíždí před obchod, zatímco my doplňujeme tekutiny.
 V dalším větším městě Ananivu jsme asi za půl hoďky, krám nemineme, stejně to zase vypotíme do kopce za městem. Jediný zajímavý je pomník porážky Turků někdy v roce  1715. Po pár kilákách přetínáme státovku z Kišiněva někam na východ, k dálnici Odesa -Kiev, my pokračujeme po rozbitý  silnici rovně, už fakt meleme z posledního, šílená cesta i vedro.
 V Šimkovem si zastávku u kafebaru vydupávám já, je jako všechny v těchhle vsích z kolchozní jídelny a židle a stolky ze školy. K jídlu nám paní vedoucí nabídla čerstvý domácí salám, který právě přivezli dva maníci, něco jako mortadela, v širokém střevě převázaném provázky křížem, ňamka, ani stopa po soje. Paní nám povídá,že vloni tu taky jeli nějací cyklisté, což nám loudí úsměv do tváří. Kreslí nám i mapku, jak si to zkrátit do Širájeva, kde to chceme dnes zapíchnout. Když mě Milan fotí před hospou, ptá se nás, proč k nim vlastně jezdíme a fotíme si jejich ošklivý baráky. Snažím se jí vysvětlit, že jsou vlastně šťastný, proto tam jezdíme, ale kluci mě okřikují, že moc kecám a vyrážíme do kopce.
Nahoře je skutečně odbočka, sice šotolina, ale je to tak 8 km  přes kopec, kolem, kam oko dohlédne, zvlněné lány obilí na táhlých vršcích a dole se připojujeme na asfaltku, která to někde o 10 km dál objížděla. Ves je dlouhá snad 5 km, když tušíme střed, navádějí nás místní ke gostinici. Nocleh tu stojí jen 30 h, ale důška (sprcha) není, jen dvě umyvadla a 1 WC na celý hotel, který zabírá první patro. Po chodbě se potulují různé existence, odkvetlá blonďatá děžurná to v noci stěží kočíruje. Sotva usnu, někdo po půlnoci mlátí dole na vchod a řve „Odkryvajtě!“, bugr na chodbě a nějaký cinty o inostrancich. Pavel se tam žene, říkám mu, že to není nejlepší nápad tam lízt, odpoví stroze “Mám se snad posrat?“. Když se jdu vyčůrat já, je už klid, při mytí tam vpadne docela pěkná buchta, zamotaná jen v prostěradle. Kola máme naštěstí na pokoji.
Ráno to rádi opouštíme, zuby si myju až pod podjezdem dálnice, jen z flašky, v gostinici moc netekla, mají tu s ní nějaký problémy, je sucho. Chceme jet zase po starý, která končí na východním kraji Odesy mezi limany, ale po asi 10  km štěrkem na doporučení místních zajíždíme u Novoelizabetky na čtyřproudou dálnici, do Odesy je to tak 80 km. Asfalt je hladký, ale hnusný provoz, naštěstí je tu jakýsi pruh podél, někdy 2, někdy půl metru. Dálnice je to zvláštní, má úrovňové křížení, nadjezdy jsou zatím jen v kostře a kamiony mají na kraji půlkruhové otočky, když vlastně z rychlého pruhu odbočují přes protisměr. Kupodivu jsme neviděli žádnou bouračku, u nás by tam byly hory šrotu. Jsou tu zase táhlý sjezdy/výjezdy, vedro 39 stupňů, je to nekonečný, stavíme asi 3x, Pavel má i jediný defekt gumy celé výpravy. Všude tu mají Bon Aqu, jen u luxusní restaurace se napálíme, pivo je tu dražší, jak ve Švajcu. Konečně dojíždíme k limanům, což jsou široká ústí potoků, naplněná mořskou vodou.
Koupeme se, ale na kraj Odesy je to snad ještě 15 km. Stavíme ještě u krámku kus od pumpy, odkud se za námi jak psi ženou opálení asi Moldavci, v krámku se nás snaží pouštět a strkat oko do peněženky, venku nabízejí  Pavlovi pohlídat kola, když zjišťujou, že nejsme naivní, pádějí zase k pumpě nabízet zjevně kradený mobil. Jediný nepříjemný lidi na celý cestě.
Najíždíme na nadjezd a míříme obchvatem (něco jako jižní spojka) na východ, chceme se tam někde ve vesnici u moře ubytovat a vyhnout se centru  ? milionového města. Je to strašný, silná doprava, vedro, pár kiláků to vede po hrázi, kde není kam uhnout, tak po 15 km se dá konečně u pumpy zastavit. Čekáme na Pavla a starší pán ve Volze mě oslovuje (česky - viděl kokardu na atmosáckým znaku) a ptá se, kam jedeme. Sloužil v Milovicích a kreslí mi na účet od telefonu mapku,  kudy se tam dostat. Zato Pavel nejede, ani nevolá, je to skoro půl hodiny, máme chmurné myšlenky. Náhle se objevuje, přišla na něj uprostřed města srajda, kam to tam hodil, je nám záhadou...
Už je po šestý a do malý Odesy je to snad ještě 10 km, fotíme se u cedule, dokupujeme zásoby v marketu a na křižovatce nevíme, dostáváme radu “vpravo, na vtarom světlafori vlevo“ a skutečně jsme venku z města, ale ne docela, z jedný strany milionářská doupata, obehnaná zdí, z druhý Obi a p..., až v třetí vsi asi na 5. dotaz se dostáváme do bázy otdycha, což je oplocený plac, rozdělený na malé oplocené dvorky s chatkou, sprchou z barelu na střeše a tureckým ajnclem. My tam máme pod přístřeškem i lednici, vařič a umyvadlo, stůl a kanape. Pronajímají nám to za 10 doláčů na den a osobu a paní je natolik solidní, že když slyší, že musíme v neděli ráno vypadnout  v pět, počítá nám jen tři a půl noci. Rychle vybalujeme a mažeme se už za šera vykoupat k moři - břeh je vysoký a vede tam asi 140 schodů. Pak to zapíjíme v jedné kempové hospě, jsme u cíle! Je středa a cesta asi 1200 km nám trvala 9 dní.
Čtvrtek zasvěcujeme válení, koupání a papání, do Odesy jedeme až v pátek, je to 20 km v hustým provozu, půlka podél tramvaje. Nejdřív hledáme autobusák, aby jsme v neděli  nebloudili, a pak míříme k nábřeží. Bulváry jsou široké, podél stromy a špína, UA bordel. Na nábřeží natrefujeme na kladení věnce u hrobu neznámého vojína. Matrjosi i vojandy s mašlema - asi kadeti a mariňáci - dohadujeme se, jestli můžou mít UA v námořnictvu černochy - pozděj zjišťujeme, že do přístavu přijela francouzská fregata Moncalm a ta sláva je kvůli nim. Kapela hraje Marsejezu a my jedem dál. Jsou tu městské pláže a dál na východ jen nákladní přístav, žádné promenádní nábřeží. Je tu i pomník obětem z  Afganistánu, 280 vojců z místní posádky.
Po delší době nacházíme slavné schody z filmu Křižník Potěmkin, nekončí u moře, ale postavili tu moderní Morskij vakzal - kotví tu i ti frantíci. Symbolem přístavu je socha ženy s dítětem na ruce, mávající směrem k majáku (asi odjíždějícímu otci- matrosovi). U nohou jim z repráku vyhrává nějaký šlágr, snad sám Šaljapin, pořád dokola. Města máme plný zuby, i když by tu bylo jěště něco k pokoukání, vracíme se do kempu v naší vsi Fontanka.
Je tu i tržiště, kde se nám nejvíc líbí řeznictví. Na sluníčku sedí u stánku paní a metličkou s listy odhání mouchy z masa. Kupodivu se prodává, my neriskujeme.
Moře je dneska obzvlášť rozbouřené, takže si užíváme plavání na vlnách. Jinak je pláž písečná i dno, koupání fakt senza a moře čistý, žádný potvory. Večer je povinná dezifekce, každý si koupil butilku vodky a vypalujeme červa. K potěše všech dětí z okolí po chvíli i zpíváme, nad bazou se nese Kryl a jiní. Paní majitelka nám druhý den říká :“Molodci, já věčerom slušala, vy pjééli!!“.
 V sobotu se poflakujeme, večer balíme, v pět ráno vyrážíme. Na avtovakzale jsme za hoďku, bez defektu, jen jsem vyřvanej, jak plaším všecky toulavý psi, co po nás jdou. Rozebíráme kola a po půl osmý fakt přijíždí zánovní Man, kola nám za 60 h bere, lupeny na sebe máme z Prahy. Po dálnici to jde, bohužel po asi 300 km odbočujeme na Lvov a celý zbytek UA to drncá, skáče na neuvěřitelných dírách, který známe, ale na kole jdou objet. Uman, Vinicja, Chmelnický, Tarnopol - bus je náhle plný, tolik lidí se sem přece nevejde, aha, jsou to jen příbuzní, kteří přišli vyprovodit.
Na PL čáře jsme večer po 10. a trvá to přes 3 hodiny. Krakov, Český Těšín, Brno a konečně v půl čtvrtý PRAHA! Tentokrát jedeme metrem do Letňan a loučíme se zase U Samce pivem, doma mám skoro 1400 km.
Drobné poznatky:
Za 5 let spadla UA hřivna na polovic, proto možná Ukrajinci investují do nemovitostí - viz  architektonické hrůzy kolem Solotviny.
Na benzinkách to je vidět nafta za 12 korun, benzin za 16 a specialita olej (maslo) je taky na stojanu - za rovnou dvacku, gruzaviky ho spotřebují asi dost, soudě podle kouře.
Policajti jsou  aktivní, mají uniformy ala de Funes nebo takové safari, auta zastavují rovnou pendrekem o něco delším než u nás. My jsme s nimi naštěstí nepřišli do styku.
Životní úroveň je různá, od super luxusních aut  přes vyřachané moskviče až po kola s pytlem přehozeným přes rám. Pár lidí se nás ptalo, jestli na tom kole jedeme z lásky ke  sportu. Chtěli se ujistit, že nejsme žebráci, co nemají na jinej způsob dopravy.
Doktor tu bere tak 5000, důchod ke 2000 v našich korunách. Se zdravotnictvím zajímavý - stát pokryje tak ? nákladů, ostatní asi musí pacoši. UA nejsou nejchudší, sousední Moldávie má 1/3 národní důchod,  tak jsme viděli, jak UA zaměstnávají Moldavce na stavbě jako my u nás je.
Ve vesnicích  se už dávno vrátili k půdě, která je bohatě uživí - nikde jsme neviděli žebráky ani strádající. Lidi se spokojí s tím, co mají, ale ve městech už vystrkují drápky supermarkety (Kopjejka,Barba). Jen doufáme, že jsme neviděli vizi vývoje u nás, jestli budou pokračovat politici v drancování naší republiky....  
Luboš Andrš

 

© 2002 - 2018 SAC Bělá pod Bezdězem